Doktrína šoku

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč jsou dnešní média tak posedlá přírodními katastrofami, konflikty a ekonomickými krizemi? Jedním z důvodů je nepochybně to, že titulky o neštěstích prodávají noviny. Jak ale uvidíte v Doktríně šoku, média zdaleka nejsou jediná, kdo z těchto tragédií těží. Krize jsou systematicky využívány bohatou menšinou ve vlastní prospěch.

V tomto shrnutí zjistíte, co mají společného ekonomické zásahy a elektrošoková terapie; jak ekonomika volného trhu proměnila Chile v jednu z nejnerovnějších zemí světa; a jak byla irácká vláda fakticky připravena o 95 procent svých příjmů.

V dějinách psychologie se vědci a odborníci dlouhodobě zabývali otázkou, jak nejlépe léčit lidi trpící psychickými obtížemi. Až do poloviny dvacátého století se většina léčebných metod soustředila na nápravu již vzniklého psychického poškození.

Doktor Ewen Cameron se však rozhodl pro jiný přístup: chtěl psychicky narušeného jedince „přeformátovat“ pomocí šokové terapie. S finanční podporou CIA, která jeho práci podporovala, prováděl rozsáhlé experimenty s elektrošokovou terapií, při níž je pacientem veden elektrický proud, aby vyvolal záchvaty.

Všiml si, že jeho pacienti procházejí určitým vzorcem: nejprve se z relativně normálního stavu vraceli k chování připomínajícímu malé dítě, až nakonec zcela regredovali do stavu trvalého zmatení a apatie. Cameron věřil, že v tomto okamžiku jsou z nich „prázdné tabulky“, na které lze zapsat nové, zdravé identity.

Problém byl v tom, že to nefungovalo. I když dokázal jejich původní identitu rozbít, nedokázal vytvořit novou. Místo aby svůj přístup přehodnotil, rozhodl se své metody ještě zostřit. Začal používat techniky, které se prakticky rovnaly mučení: měsíce trvající senzorickou deprivaci a izolaci, záměrné matení, masivní elektrické šoky a mega­dávky psychedelických drog.

Mezitím si CIA uvědomila, že Cameronova extrémní šoková terapie může mít i jiné využití – k pacifikaci lidí a získávání informací. Extrémní izolace (prostřednictvím senzorické deprivace) a zmatení (například záměrným narušováním vnímání času změnou jídelních dob), které Cameron svým subjektům působil, jim znemožňovaly pochopit, co se s nimi děje. Přímým důsledkem byla zvýšená vnímavost a ochota ke spolupráci, čehož vyšetřovatelé CIA později účinně využívali při výsleších.

Když se tato izolace spojila se smyslovým přetížením – například pomocí stroboskopických světel nebo extrémně hlasité hudby – dala se ochota spolupracovat ještě zvýšit, nejprve u pacientů a později u vězňů.

Tato zjištění byla shrnuta v dokumentu známém jako Kubark Manual, který se stal protokolem pro to, co bylo později označováno jako „pokročilé výslechové techniky“ – nebo, jak by řekli jiní, prostě mučení.

Myšlenka, že z popela zničené civilizace může povstat nový řád, není nijak nová. Nové je však to, že se ekonomiky neochotných společností cíleně rozvracejí, aby je bylo možné kompletně restrukturalizovat.

Inspirována šokovou terapií v psychiatrii zavedla a prosazovala mocná skupina ekonomů – vedená Miltonem Friedmanem a jeho kolegy z Chicagské školy ekonomie – ekonomickou šokovou terapii jako nástroj k prosazení bolestivých reforem.

„Chicagské děti“ se řídily maximou, že nejlepší vláda je ta, která vládne co nejméně. Tuto zásadu pak jednoduše přenesly na trhy. Chicagští chlapci věřili v radikální kapitalismus volného trhu, nebo alespoň v systém, který by se tomuto ideálu co nejvíce přiblížil. Byli přesvědčeni, že volný trh bude katalyzátorem demokracie, stability a míru.

Zároveň si ale uvědomovali, že přesvědčit celé společnosti, aby přijaly reformy volného trhu, bude obtížné, protože většina lidí nechce přijít o svá ekonomická práva, jako je ochrana odborů či sociální zabezpečení. Jejich řešení? Ekonomická šoková terapie.

Vyčkávali na příležitosti – ekonomické krize nebo jiná období velkých otřesů – a pak využili šoku a zmatku k prosazení rozsáhlých reforem, které zásadně přetvořily ekonomickou politiku.

Aby byli na náhlé šoky vždy připraveni, snažili se získat co nejvíce ekonomů pro svou školu myšlení. Jedním z nástrojů byly výměnné programy mezi latinskoamerickými univerzitami a Chicagskou univerzitou. Noví „učedníci“ se pak vraceli do Latinské Ameriky, šířili víru v zázraky kapitalismu volného trhu a připravovali půdu pro prosazení reforem, jakmile dojde k nějakému šoku.

V jádru činnosti Chicagských chlapců stála víra, že pokud se dostatečně široká sada liberalizačních politik zavede rychle a rozhodně, nebude existovat žádný reálný způsob, jak je později zvrátit.