Dobrá ekonomie pro těžké časy

Zdá se, že se ve světě děje tolik špatného, až je lákavé to vzdát a v zoufalství hodit ruce do vzduchu. Slyšíme, že migrace je mimo kontrolu; že zavedení vysokých dovozních cel způsobí kolaps ekonomiky; že pokud zachráníme životní prostředí, přijdou lidé o práci, ale pokud to neuděláme, vyhyneme. Vzniká tak děsivá kakofonie apokalyptických scénářů. A co je ještě horší, často ani nevíme, komu věřit.

Místo smysluplné debaty na sebe politici spíš křičí. Uprostřed tohoto hluku se občas na obrazovkách objeví ekonomové, kteří předpovídají katastrofy nebo kritizují politiku toho či onoho kandidáta. Ekonomové působí dojmem, že jsou ze své podstaty zaujatí, napojení na byznysové zájmy nebo určitou politickou ideologii. Ve skutečnosti často vůbec nerozumíme tomu, co vlastně dělají a jak docházejí ke svým závěrům.

V tomto shrnutí budete mít příležitost znovu získat důvěru v ekonomii. Díky praktickým poznatkům dvou nositelů Nobelovy ceny uvidíte, že řada ekonomických teorií, které politici prosazují, je chybná a že i zdánlivě neřešitelné sociální problémy mají poměrně jasná ekonomická řešení.

Mimo jiné se dozvíte, proč mohou cla na čínskou ocel připravit o práci americké farmáře; proč roboti mohou převzít účetnictví, ale sotva nahradí venčení psů; a jak příliv přistěhovalců může zlepšit pracovní vyhlídky místních obyvatel.

V jednom veřejném průzkumu důvěry v různé profese se zdravotní sestry umístily na prvním místě, zatímco politici – což asi nepřekvapí – skončili poslední. Co by vás ale mohlo překvapit, je, že ekonomové dopadli jen o něco málo lépe než politici. Jejich názory lidé vnímali jako velmi nespolehlivé.

Proč tomu tak je? Jedním z důvodů může být, že nejhlasitější ekonomové v médiích nebývají ti nejdůvěryhodnější. Často pracují pro firmy a hájí velmi vyhraněné zájmy trhu. Nebo jde naopak o akademické ekonomy s extrémními názory. Ať už na pravici, nebo na levici, ideologicky vyhranění ekonomové obvykle neposkytují nejnuancovanější a nejspolehlivější analýzy.

I dobří ekonomové navíc často nevěnují dost pozornosti tomu, aby srozumitelně vysvětlili důkazy a úvahy, z nichž vycházejí. A aby toho nebylo málo, závěry akademických ekonomů mohou působit protiintuitivně nebo nelogicky, protože se rozcházejí s tím, co nám říkají politici.

Nedůvěra vůči ekonomům je přitom problém. Proč? Protože nám mohou nabídnout velmi důležité poznatky o tom, jak řešit některé z nejpalčivějších problémů světa.

Jak tedy mohou ekonomové začít získávat naši důvěru a mluvit o zásadních otázkách způsobem, kterému rozumíme? Především by měli být ochotni sdílet nejen své závěry, ale i myšlenkové postupy, které k nim vedly. Pokud budeme mít přístup k datům, jež používají jako důkazy, a budeme zasvěceni do toho, jak o těchto důkazech přemýšlejí, je pravděpodobnější, že jim uvěříme.

Ještě důležitější je, aby byli ochotni přiznat, že se mohou mýlit. Současná politická a ekonomická debata se podobá křiklavé hádce, v níž se každá strana tvrdošíjně drží svého názoru. Ekonomové by měli být připraveni dívat se na důkazy s otevřenou myslí, své postoje podle nich upravovat a tam, kde je to na místě, přiznat chybu.

Snad žádné téma dnes není kontroverznější než migrace. Politici jako Donald Trump líčí obraz země obléhané hordami hladových přistěhovalců, kteří vyčerpají zdroje a ohrozí samotnou identitu místních obyvatel.

K vysvětlení, proč je podle nich migrace tak velký problém, používají jednoduchý ekonomický model nabídky a poptávky. Tvrdí, že migranty přitahuje finanční bohatství zemí prvního světa, jako jsou Spojené státy, a proto se tam budou stěhovat v nezadržitelné míře. Po jejich příchodu prý vznikne přebytek levné pracovní síly, což povede k poklesu mezd a k tomu, že místní pracovníci přijdou o práci.

Tento argument může na první pohled znít logicky, ale neobstojí ve světle důkazů.

Za prvé, není pravda, že samotný příslib vyššího příjmu stačí, aby lidé opustili svou zemi. Kdyby to tak bylo, velká část řecké populace by se po kolapsu řecké ekonomiky v roce 2013 přestěhovala do bohatších evropských zemí. Nic jim v tom nebránilo – jako občané EU se mohli zcela legálně přemístit do zámožnějších států. Ve skutečnosti se ale odstěhovalo jen asi 350 000 lidí, tedy zhruba 3 procenta populace.

Výzkumy navíc ukazují, že lidé jsou obecně neochotní stěhovat se i v rámci jedné země. Jedna studie například zjistila, že obyvatelé indického venkova ve státech Bihár a Uttarpradéš by si přestěhováním do města zdvojnásobili příjem. Přesto se z přibližně 100 milionů zoufale chudých lidí v těchto regionech skutečně přestěhoval jen nepatrný zlomek.

Důvodů, proč lidé zůstávají, je mnoho: rodinné vazby, podpůrné sítě, strach z neznámého – a to je jen několik z nich. Na papíře se předpokládá, že peníze jsou dostatečnou motivací. Kdo by přece nechtěl zdvojnásobit svůj příjem? Takto zjednodušený model ale ignoruje složitost lidského prožívání.

Jak vyjádřit strach ze změny v číslech? Jak ocenit potřebu zůstat doma a starat se o nemocné rodiče? Nebo přání dopřát dětem dětství na venkově s čistým vzduchem?

V otázce migrace se tedy politici mýlí. Není potřeba lidi od stěhování odrazovat. Naopak – musíme jim vytvářet pobídky, aby se stěhovali. Jak uvidíme v další kapitole, migrace je pro nekvalifikované místní pracovníky ve skutečnosti přínosná.