Dlouhá cesta ke svobodě

Kdybychom měli jmenovat největší ikonu nedávné doby, koho bychom vybrali? Je velmi pravděpodobné, že mnozí by zvolili Nelsona Mandelu – muže, který trpěl v nesmírně nespravedlivé společnosti, odmítl se zlomit a místo toho pokračoval v boji, neúnavně usiloval o spravedlnost a po desetiletích věznění nakonec zvítězil.

Co však vedlo Mandelu k tomu, aby v sobě vybudoval takovou sílu a tak pevné přesvědčení? Tyto úryvky vás provedou Mandelovým životem a ukážou klíčové události, které ho formovaly.

V tomto shrnutí zjistíte, proč se Mandela tváří v tvář státní brutalitě nakonec uchýlil k násilí; proč se postavil proti mnoha vlastním stoupencům a rozhodl se jednat se svým úhlavním nepřítelem; a jak dokázal získat podporu svých vězeňských dozorců proti vládě.

Poznámka: Následující části obsahují silný a urážlivý jazyk. Rasistický výraz je použit v překladu názvu populární politické strany z doby apartheidu a odráží Mandelovy zkušenosti s rasismem a diskriminací v tehdejší Jižní Africe.

Nelson Mandela téměř nepotřebuje představovat. Jeho životní příběh je klasickou „pohádkou“ o boji jednoho člověka proti útlaku a jistě se o něm bude vyprávět ještě mnoho let.

Mandela se narodil roku 1918 v Mvezu, malé vesnici na jihoafrickém venkově. Patřil k národu Xhosa, hrdému etnickému společenství, které si velmi cenilo práva, zdvořilost a vzdělání. Při narození dostal jméno Rolihlahla, což v jazyce xhosa znamená „ten, kdo působí potíže“.

Mandelův otec Gadla Henry Mphakanyiswa byl kmenovým náčelníkem, což mu tradičně zajišťovalo vysoké postavení v komunitě. Britský vliv však autoritu kmenových náčelníků oslabil, takže tato funkce měla v té době jen malý politický význam. Navíc každý náčelník musel být potvrzen vládou, a Britové tak mohli sesadit kohokoli, kdo by ohrožoval jejich moc.

Mandelův otec byl velmi tvrdohlavý a britské správě se často vzpíral. Netvalo dlouho a Britové ho o post náčelníka připravili. Po jeho smrti nabídl kmenový regent Jongintaba, že se stane Mandelovým poručníkem. To mělo na Mandelův život obrovský dopad.

Jako chlapec často navštěvoval kmenová shromáždění na regentově dvoře, kde se dozvídal o útrapách svého lidu. Jednou z nejvýraznějších postav tam byl náčelník Joyi, starý náčelník s královským rodokmenem, který se bouřil proti bílé nadvládě. Joyi učil, že okolní kmeny žily v míru, dokud nepřišli bílí Evropané a nezačali zasévat semena konfliktu. Bílý muž, říkával, byl chamtivý a ukradl půdu, která měla být sdílena, čímž rozbil jednotu kmenů.

Později v životě se Mandela dozvěděl, že Joyiho historické výklady nebyly vždy přesné. Přesto na něj hluboce zapůsobily – otevřely mu oči vůči sociální nespravedlnosti.

Mladý Mandela měl rád fyzické aktivity, například boj s holí, zároveň však byl spíše introvert. Byl také prvním členem své rodiny, který chodil do školy – právě tam začal jeho celoživotní závazek k učení a vzdělání.

Vesnická škola, kterou Mandela navštěvoval, byla zcela pod britským vlivem. Žáci se učili výhradně o britské historii, kultuře a institucích; africká kultura se v učebnách vůbec nezmiňovala. Historii vlastního národa se tak Mandela učil od starších na regentově královském dvoře.

V té době bylo běžné, že Afričané měli kromě svého rodného jména i anglické. Učitelka paní Mdigane mu vybrala jméno Nelson. Mandela se nikdy nedozvěděl, proč právě toto jméno, ale měl podezření, že mohlo jít o odkaz na slavného britského námořního velitele lorda Nelsona.

Mandela studoval velmi pilně – natolik, že na Healdtown College dokončil tzv. junior certificate za dva roky místo obvyklých tří. V roce 1937 pak nastoupil na Fort Hare College, kde studoval angličtinu, antropologii, politiku, domorodou správu a právo.

Právě na Fort Hare začal zpochybňovat autority. Jedné noci Mandela a někteří jeho spolužáci diskutovali o tom, že prváci nejsou zastoupeni v Domovní komisi, a rozhodli se zvolit si vlastní komisi, která by jejich zájmy lépe hájila. Mandela a jeho přátelé získali mezi prváky širokou podporu. Poté oznámili dozorci, že pokud jejich návrh nepodpoří, odstoupí – a tím vyvolají velké rozhořčení svých prváckých stoupenců. Nakonec uspěli: dozorce dovolil, aby nová komise zůstala.

Následující rok už Mandela takové štěstí neměl. Ve druhém ročníku se rozhodně postavil za studentský bojkot a nakonec byl za svou roli v protestech vyloučen. Po odchodu z Fort Hare se rozhodl přestěhovat do Johannesburgu a najít si práci.