Denní stoik

Život může občas připomínat tvrdou dřinu. Někdy je těžké najít motivaci nebo vůbec zjistit, jestli máte pozitivní vliv na lidi kolem sebe. Kéž bychom měli po ruce nějakou moudrost či vedení, které by nám poskytlo odpovědi! Jak už to bývá, Řekové byli první: filozofické školy existují už téměř 2500 let.

Mnohé filozofie se zamotávají do bezvýznamných otázek, jako například „Kolik andělů může tančit na špičce jehly?“ nebo nechvalně proslulá otázka platonika Plútarcha: „Co bylo dřív – slepice, nebo vejce?“ Stoicismus je ale jiný druh filozofie. Tato škola vznikla v Athénách na počátku třetího století před naším letopočtem a zabývala se každodenními životními zápasy.

To, co dnes o stoicismu víme, vychází z dochovaných textů tří velkých intelektuálů římské říše, kteří dobře znali původní řecké teorie: jsou to meditační zápisky římského císaře Marka Aurelia, osobní dopisy dramatika a filozofa Seneky mladšího a příručky a přednášky otroka, z něhož se stal proslulý učitel Epiktétos.

Připojte se k autorům, kteří vás těmito klasickými texty provedou, vytáhnou z nich základy stoicismu a pokusí se odpovědět na věčnou otázku: „Jak mám žít co nejlépe?“

V tomto shrnutí se dozvíte, který těžká váha v boxu byl stoikem v ringu, jak vám stoicismus může pomoci v zajateckém táboře a jak zničení římské republiky Juliem Caesarem vedlo k velmi stoickému rozhodnutí vzít si život.

Filozofii si často představujeme jako něco čistě teoretického, případně jako životní styl vousatých starců, kteří žijí asketicky v jeskyních. Stoicismus ale takový není – je určený pro skutečný svět.

Chcete‑li se stát stoikem, musíte být zapojení do života a vnímaví k sobě i k lidem kolem sebe. První podmínkou jakékoli filozofie je jasné myšlení. A pro stoicismus to znamená začít u sebereflexe.

Velký stoický učitel druhého století n. l. Epiktétos to vystihl ve svých Rozmluvách. Říká, že filozofem se stáváme v okamžiku, kdy poprvé zkoumáme své předpoklady a začneme si klást otázky ohledně svých emocí, přesvědčení a dokonce i slov, která každý den používáme. Díky tomuto procesu se učíme analyzovat vlastní myšlení.

Není to samozřejmě snadný úkol. Učení brání ego a sebeklam – nikdo se nenaučí nic nového, pokud si myslí, že už všechno ví. Proto je upřímné a pravdivé sebehodnocení zásadní.

Nevýhodou tohoto procesu je, že se budete muset podívat svým slabinám do očí. Může být děsivé přiznat si, že je máte, a že jste možná o sobě přemýšleli příliš pozitivně. Stejně nebezpečné je ale i podceňovat se. Snažte se vybavit si chvíle, kdy jste v životě čelili výzvám a obstáli.

Kromě sebereflexe je důležité být si vědom i těch, kdo jsou kolem vás. Lidé, s nimiž se rozhodnete trávit čas, nakonec ovlivní, jakým člověkem se stanete. Pokud jste v přítomnosti lidí, kteří vás motivují k lepším výkonům, sami se zlepšíte. A samozřejmě platí i opak: lidé se vás mohou snažit stáhnout na svou úroveň.

Římský dramatik a filozof Seneca, který byl o generaci starší než Epiktétos, radil, abychom měli v mysli někoho, koho respektujeme a obdivujeme. Představa takového člověka nám pomáhá k lepšímu úsudku i činům.

Ekonom osmnáctého století Adam Smith měl podobný názor a dokonce pro něj zavedl pojem „nezaujatý pozorovatel“. Podle Smithe to ani nemusí být skutečná osoba. Už jen myšlenka, že nás někdo sleduje a nestranně hodnotí naše chování, nám může pomoci jednat lépe.

Obecný princip těchto dvou bodů je jasný: čím lépe poznáme sami sebe i ostatní, tím jasněji uvidíme vlastní jednání.

Moderní život je ohromující. Zprávy na nás útočí ze všech stran, práce je všudypřítomná a politika připomíná horskou dráhu. Není divu, že se mnoho z nás neustále rozptyluje. Nemusíme se ale nechat rozptýlit – je možné udržet si pozornost.

Vezměme si například Billa Belichicka, trenéra týmu amerického fotbalu New England Patriots. Svým hráčům pomáhá odfiltrovat rušení a hluk jednoduchým pokynem: „Dělej svou práci.“ Je to připomínka, aby zúžili pozornost na úkol, který mají právě před sebou. Všechno, co je mimo bezprostřední situaci, může a musí jít stranou.

Římský císař a stoik Marcus Aurelius to vyjadřoval jinak. Radil, abychom ke každému úkolu přistupovali, jako by byl náš poslední. Budete‑li pracovat tímto způsobem, zjistíte, že vnější rozptýlení rychle mizí.

Můžete také využít další z jeho návrhů: vytvořte si vlastní mantru. Něco jako „Jsem schopen od sebe odsunout vše, co by mě mohlo vyrušit; vidím věci takové, jaké jsou, a nevěnuji jim přehnanou pozornost“ by mohlo fungovat. Vaše mantra ale může znít jakkoli – důležité je, aby vám byla přirozená a abyste nezapomínali na její účel: zastavit všechno, co by vás mohlo svést z cesty.

Existuje i jiný způsob, jak si udržet pozornost. Uvědomíte‑li si a přijmete, že některé věci jsou prostě mimo vaši kontrolu, zajistíte, že vaše pozornost zůstane soustředěná jen na to, co je skutečně důležité.

Pro stoiky je jedinou věcí, kterou můžete doopravdy ovládat, vaše mysl. Můžete si myslet, že máte pod kontrolou své tělo, ale to onemocní nebo se zraní, ať se vám to líbí nebo ne. Je dobré znát své limity – snižuje to tíhu odpovědnosti. Jediné, co byste měli mít stále na paměti, je vaše mysl a volby a činy, které z jejího uvažování vyplývají.

Prakticky vzato můžete tuto znalost využít k vytvoření užitečné denní rutiny. Ráno si na minutu připomeňte, co můžete a co nemůžete ovlivnit. Soustřeďte se jen na to první. V poledne si znovu připomeňte, že vaší jedinou skutečnou schopností je schopnost volby. A než půjdete spát, ještě jednou si projděte, co je mimo vaši kontrolu. Můžete pak spát klidně, s vědomím, že – jak učil Epiktétos – tyto záležitosti lze přenechat „bohu a osudu“.