Další velká migrace

Podél celé hranice mezi Spojenými státy a Mexikem procházejí americké pohraniční hlídky pouští a pátrají po nelegálních pokusech o překročení hranice. Každý rok jsou tisíce lidí zadrženy za pokus překročit toto uměle vytvořené rozdělení. Někteří z nich mají za sebou plavbu přes oceán a měsíce strávené putováním džunglemi Jižní a Střední Ameriky. Riskují úplně všechno pro šanci na nový, lepší život – život bez války, hladu a chudoby.

Jak ale autor připomíná, tito vynalézaví, odhodlaní a zoufalí lidé jsou těmi, kdo drží moc, označováni za „zločince“ a „násilníky“. Není to nic nového. V průběhu moderních dějin se politici, vědci i přírodovědci snažili vykreslovat migranty jako odlišné, méněcenné a nebezpečné – jako někoho, nebo dokonce něco, co je třeba držet mimo pomocí hranic a zdí.

Tato kniha ukazuje, jak tento pohled vznikl, a jaký přínos může mít budování budoucnosti založené na bezpečnější migraci – bezpečnější jak pro lidi, tak pro další migrující druhy, s nimiž sdílíme planetu. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• jak botanik Linné zasel semena moderního rasismu,
• proč dva američtí eugenici proměnili USA v nepřátelské prostředí pro migranty,
• a jak mohou „koridory“ pro volně žijící zvířata pomoci překonávat velké vzdálenosti v krajině přetvořené člověkem.

Dnes víme, že zvířata podnikají ohromné migrační cesty. Každý podzim například úhoři z evropských rybníků plavou přes Atlantik do Sargasového moře, aby se rozmnožili. Miliony motýlů monarchů každoročně urazí zhruba tři tisíce mil z Kanady, aby přezimovaly v Mexiku.

Po staletí však lidé v migraci zvířat nevěřili a ani jí nerozuměli. Předpokládalo se, že zvířata jsou usedlá a zůstávají v oblasti, kde byla „objevena“.

Klíčové poselství této kapitoly zní: trvalo velmi dlouho, než lidé pochopili, že příroda je neustále v pohybu.

Představa nehybného, sedavého přírodního světa pochází z 18. století, kdy evropští přírodovědci začali systematicky katalogizovat druhy zvířat a rostlin. Švédský botanik Carl Linné, označovaný za „otce moderní taxonomie“, je do značné míry zodpovědný za rozšíření tohoto omylu.

Linné věřil, že v dějinách došlo jen k jediné počáteční migraci – když všechna stvoření opustila Rajskou zahradu a rozšířila se do prázdného, nedotčeného světa. Tam se podle něj usadila v trvalých biotopech, kde zůstala po tisíce let, dokud je lidé nezačali objevovat. Víra v sedavost přírody přetrvala až hluboko do 20. století. I když se objevovaly důkazy o migraci, byly považovány za abnormální a destruktivní chování.

Příkladem může být práce anglického zoologa Charlese Eltona, který pomohl zpopularizovat mýtus, že lumíci „páchají sebevraždu“ skokem do moře. Ve studii z roku 1924 v časopise The British Journal of Experimental Biology tvrdil, že takto regulují vlastní početnost. Ve skutečnosti však lumíci migrují za novými biotopy – a to často znamená i plavání přes vodní plochy.

Během druhé světové války začaly důkazy o migraci zvířat konečně pronikat i do širšího povědomí. Pomohla k tomu nová technologie té doby – radar, původně určený k detekci nepřátelských letadel a lodí. Jedné březnové noci roku 1941 zachytili britští radaroví operátoři nad Lamanšským průlivem obrovskou formaci letících objektů. Když však stíhací piloti oblast prověřili, nenašli na obloze vůbec nic. Zmatené vojenské úřady proto usoudily, že jde o duchy padlých vojáků, a nazvaly je „radarovými anděly“.

Britský ornitolog David Lack však přišel s mnohem věrohodnějším vysvětlením: signály podle něj pocházely od migrujících ptáků – konkrétně od špačků. A měl pravdu. Spolu s tímto objevem si Lack uvědomil i širší skutečnost: příroda je velký cestovatel.

Carl Linné se narodil roku 1707 v chudé rodině na jihu Švédska a celý život se snažil pochopit řád veškerého Božího stvoření. Zavedl proto dvouslovný klasifikační systém pro každý živý druh. Tento systém, který používáme dodnes, přiřazuje zvířata a rostliny do příslušných kategorií.

Příkladem může být náš vlastní latinský název – Homo sapiens. První slovo označuje rod – v tomto případě Homo, tedy „člověk“. Druhé slovo vyjadřuje specifickou vlastnost druhu – sapiens znamená „moudrý“.

Linné je připomínán především pro své přínosy přírodním vědám, ale zároveň stál u zrodu některých hluboce škodlivých myšlenek, které se v Evropě 18. století ujaly.

Klíčové poselství této kapitoly: Carl Linné pomohl zakotvit rasistické představy o původu lidstva.

Zatímco třídění zvířat a rostlin do různých skupin mu bylo zcela přirozené, v otázce původu lidstva a ras byl zpočátku zdrženlivý. Osmnácté století bylo obdobím imperiální expanze. Evropané se setkávali s nově kolonizovanými národy v Africe, Asii i v Novém světě. Imperialisté tyto domorodé obyvatelstvo líčili jako primitivní, divoké a podivné.

To Linného stavělo do obtížné situace. Tvrdil‑li by, že domorodé národy mají jiný původ než Evropané, popřel by biblický příběh o Adamovi a Evě, což považoval za rouhání. Jak ale mohl zároveň připustit, že tito lidé sdílejí společného předka s Evropany, když je Evropané považovali za primitivní?

Nakonec ve svém desátém vydání taxonomického díla Systema Naturae napsal, že lidstvo se skládá z různých poddruhů. Lidi z Asie označil jako Homo sapiens asiaticus, obyvatele Ameriky jako Homo sapiens americanus a Evropany jako Homo sapiens europaeus. Obyvatele Afriky, Homo sapiens afer, považoval za nejvýrazněji odlišné.

Linné tak formalizoval celý systém přesvědčení, který evropským kolonistům poskytl ideologické ospravedlnění jejich expanze. Nyní měli „důkaz“, že tvoří oddělenou a nadřazenou rasu. Tím, že kolonizované národy vykreslil jako zásadně jiné, mohly imperiální mocnosti tvrdit, že jde o podlidi – nezasluhující stejné morální a právní zacházení jako bílí Evropané.

Místo aby byli všichni lidé součástí společného příběhu propojeného migrací, tvrdil Linné, že se jednotlivé „poddruhy“ člověka vyvíjely v izolaci, podobně jako zvířata a rostliny. Netušil, jak hluboce se mýlí.