Čtení v lidech

Žijeme v době virálních osobnostních kvízů. Ať už na BuzzFeedu nebo na Facebooku, každý den miliony z nás klikají na dotazníky o všem možném – od Harryho Pottera až po naše oblíbené jídlo. Ale kolik toho tyto testy ve skutečnosti prozradí o naší osobnosti? Ukazuje se, že příliš mnoho ne.

Chcete‑li se opravdu dozvědět, kdo jste, musíte udělat víc, než jen zaškrtnout pár políček v online kvízu. A právě tady přichází ke slovu práce Anne Bogelové. Nabízí srozumitelný přehled nejdůležitějších osobnostních typologií, jako jsou například Myers‑Briggs a enneagram.

Jak uvidíte v tomto shrnutí, tyto přístupy mohou přinést fascinující – a život měnící – poznatky o každé oblasti života: od vztahů přes spiritualitu až po práci. Cestou se také dozvíte, co mají introverti a extroverti společného, jak říct „miluji tě“ v pěti různých „jazycích“ a proč je klíčové měnit své chování, nikoli svou osobnost.

Není nic snazšího než potlačit nepříjemnou myšlenku nebo ignorovat trapnou situaci. Lidé to umějí tak dobře, že existují dokonce případy, kdy ženy zjistily, že jsou těhotné, až když začaly rodit. Ignorování nepohodlných pravd se zdá být přirozenou součástí lidské existence.

Není tedy divu, že často tápeme, když máme určit svůj osobnostní typ. Vezměme si osobnostní testy. Na otázky týkající se našeho charakteru často odpovídáme tak, jakým člověkem bychom chtěli být, místo abychom poctivě zhodnotili, kým skutečně jsme.

To si autorka uvědomila, když absolvovala test Myers‑Briggs – sebehodnoticí dotazník, který rozlišuje různé typy osobnosti. Výsledky říkaly, že je takzvaný architekt. V typologii Myers‑Briggs jsou architekti vysoce analytické, kritické perfekcionistky. Autorka byla vždy trochu knihomolka, takže jí tyto vlastnosti připadaly docela přesvědčivé, a tuto nálepku přijala.

Byl tu ale jeden problém: tyto informace jí nijak nepomáhaly lépe porozumět sobě samé. Proč? Jednoduše proto, že výsledek testu byl chybný.

Nakonec to byly konflikty s manželem, které jí pomohly ujasnit si, kým doopravdy je. Tyto spory se vždy točily kolem emocionálně vyhroceného způsobu, jakým se během hádek vyjadřovala. Protože její manžel Will takto nereagoval, předpokládala, že mu na věci nezáleží – a to ji rozčilovalo ještě víc.

V tom byl klíč. Možná nebyla architekt, ale idealista – někdo, kdo se vyjadřuje především prostřednictvím emocí. Will byl naopak racionalista, tedy člověk méně emotivní a více „hlavový“.

Jakmile si to autorka uvědomila, začala situaci vidět jasněji. Nešlo o to, že by mu na ní nezáleželo nebo že by ji neposlouchal – jen měl jiný způsob, jak o konfliktech přemýšlet a jak s nimi zacházet.

To ukazuje, že konflikty mohou být při sebepoznání často výmluvnější než osobnostní testy.

Jako dítě byla autorka velmi plachá. Její matka, společenská a hovorná žena, to těžko chápala a často se ji snažila přemluvit, aby v supermarketu známým řekla „ahoj“. Důvod byl ale prostý: autorka byla introvertka, zatímco její družná matka extrovertka.

Co to vlastně znamená? Myšlenka introverze a extroverze sahá až k práci psychologa Carla Gustava Junga z 20. let minulého století, ale do širšího povědomí ji přivedla až kniha Susan Cainové Ticho z roku 2012 a její TED přednáška o síle introvertů.

Dnes začínáme chápat, že rozdíly mezi těmito dvěma typy osobnosti vycházejí ze způsobu, jakým je nastaven náš mozek. Například extroverti zpracovávají informace rychleji než zdrženlivější introverti. Proto dokážou reagovat v reálném čase a mluví obvykle svižněji. Zjednodušeně řečeno, informace procházejí mozkem extrovertů kratší cestou než mozkem introvertů, kteří tytéž podněty zpracovávají ve více oblastech mozku.

To ale není jediný rozdíl. Introverti jsou obecně spokojenější, když je aktivní parasympatický nervový systém – část nervové soustavy odpovědná za odpočinek a trávení. Aby mohl dobře fungovat, potřebuje klid a ticho. Extroverti naopak preferují stav, kdy je aktivován sympatický nervový systém, který zajišťuje reakce „bojuj, nebo uteč“ a spouští se v podnětném, stimulujícím prostředí.

Důsledkem těchto rozdílů je, že introverti i extroverti potřebují specifické strategie, jak zvládat každodenní život. Představme si extrovertní matku, která se rozhodne učit své děti doma. Spousta času stráveného zavřená doma bez kontaktu se svými vrstevníky znamená, že si bude muset cíleně hledat rovnováhu – třeba pravidelnými procházkami s kamarádkou nebo alespoň krátkým povídáním se sousedy v místním supermarketu.

Podobně i introvert na hlučné párty potřebuje určitou protiváhu, pokud si má večer opravdu užít. V jeho případě to může znamenat občas se na chvíli stáhnout do tichého kouta.