Člověk, stát a válka

V roce 1959, kdy Waltz dokončil svou studii o válce, byla studená válka všudypřítomná ve veřejném vědomí. Vědci byli nuceni vážně zvažovat příčiny válek v naději, že se jim podaří zabránit jadernému zničení planety. Ačkoli je éra studené války za námi a již dlouho jsme nebyli svědky světové války, po celém světě stále probíhají konflikty, u nichž není vidět konec. Proto zůstávají následující otázky nadále aktuální: Proč se lidé ve velkém navzájem zabíjejí? Existují způsoby, jak tomu zabránit?

Kniha Člověk, stát a válka se těmito otázkami zabývá prostřednictvím analýzy myšlenek významných autorů v průběhu dějin a třídí je do tří odlišných typů, které označuje jako „obrazy“:

1. povaha lidské bytosti (první obraz),
2. vnitřní uspořádání států (druhý obraz),
3. anarchická struktura mezinárodního systému (třetí obraz).

Tyto kapitoly se postupně zaměřují na každý z obrazů a zkoumají, který z nich – pokud vůbec nějaký – dokáže vysvětlit, proč lidé vedou války. Autor dochází k závěru, že klíčovým určujícím faktorem je třetí obraz, tedy anarchická struktura mezinárodních vztahů, avšak válku nelze pochopit bez zohlednění zbývajících dvou obrazů.

V následujících částech se dozvíte nejen to, proč tomu tak je, ale také:

• proč lidská povaha sama o sobě není hlavní příčinou veškerého zla ve světě,
• proč ani liberálové, ani socialisté nedokážou nabídnout spolehlivé mírové řešení a
• proč dosud nebyl nalezen žádný skutečně účinný „lék“ na válku.

Každý má své vlastní názory na to, co způsobuje války: ekonomické krize, autoritářské režimy, vůdce posedlé mocí a podobně. Pro jednu skupinu autorů, představitele prvního obrazu, je válka přímým důsledkem lidské přirozenosti. Ani mezi nimi však nepanuje shoda v tom, co přesně lidská přirozenost je, a proto se dělí na optimisty a pesimisty.

Optimisté věří, že lidská přirozenost je tvárná a zlepšitelná – a proto považují vzdělání za lék na válku. Podle nich, pokud dokážeme lidskou povahu prostřednictvím výchovy změnit, války odstraníme. Zatímco optimisté minulosti vkládali svou víru do náboženských a morálních apelů, moderní optimisté – zejména behaviorální vědci – spoléhají na systematické studium lidského chování. Jejich cílem je nalézt takové vzdělávací metody a formy sociální organizace, které by omezily agresivitu a násilí.

Například v době první světové války anglický psycholog J. T. MacCurdy poznamenal, že preventivní psychiatrie – tedy opatření zaměřená na předcházení duševním onemocněním – se ukazuje jako účinná, a proto není nelogické doufat, že podobné úsilí by v konečném důsledku mohlo pomoci předejít i válkám. Margaret Meadová, slavná americká kulturní antropoložka, zase navrhovala, že studium „primitivních“ kmenů žijících v míru by nám mohlo poskytnout vodítka, jak se vyhnout válce.

Pesimisté naproti tomu vidí lidskou přirozenost jako neměnnou a v zásadě zlou. Domnívají se proto, že pouze vnější kontrola může zabránit lidem v tom, aby rozpoutávali války a navzájem se zabíjeli. Uveďme si příklad Augustina z Hippa, křesťanského teologa a filosofa, který tvrdil, že bez vlády by se lidé navzájem vyvraždili, až by celý druh vyhynul. Nebo holandského filosofa 17. století Barucha Spinozu, který zastával názor, že lidé jsou vedeni spíše svými vášněmi než rozumem, a proto je nutné hledat způsoby, jak jejich nestálé emoce tlumit a vyvažovat.

Nakonec se jak pesimisté, tak optimisté shodují v tom, že příčinou války je lidská přirozenost, i když se rozcházejí v názoru na to, jak ji „léčit“. Optimističtí autoři prvního obrazu se snaží zjistit, jak posílit ty lidské vlastnosti, které podporují mírové soužití, zatímco pesimističtí autoři prvního obrazu věří v nutnost lidskou přirozenost kontrolovat a omezovat.

Na první pohled se může zdát samozřejmé, že zdrojem konfliktů, násilí a válek je sobectví a egoismus lidské přirozenosti. V lidské povaze však musí být i něco dobrého, protože je zároveň zdrojem míru. Dokládá to skutečnost, že navzdory relativní stálosti lidské přirozenosti se v dějinách střídají období války a míru. Když navíc vezmeme v úvahu množství příležitostí ke zlým činům a relativně malé množství zločinů a válek, které se skutečně odehrají, je dokonce možné tvrdit, že lidská přirozenost je v zásadě spíše dobrá.

Hlavní problém optimistického pohledu na lidskou přirozenost spočívá v tom, že i kdyby bylo možné změnit jednoho člověka nebo dokonce mnoho lidí, stále by zůstávaly miliony dalších, které by bylo třeba proměnit. Celosvětová, současně probíhající převýchova lidstva je však nemožná, protože vzdělávání není ani rychlé, ani všemocné. Jak poznamenal německo-americký psycholog Kurt Lewin, „pro společnost je snazší změnit vzdělání než pro vzdělání změnit společnost“.

Dalším problémem optimistického přístupu je, že různé cesty, které navrhují k vytvoření světového řádu – ať už prostřednictvím dobytí, náboženského bratrství nebo světového federalismu – mají společný nedostatek: všechny předpokládají, že pouze jedno vyznání, jedna forma státu nebo jedna filosofie může ovládnout svět a tím jej zbavit válek. Protože však různé představy o ideálním uspořádání světa existovaly vždy a vždy existovat budou, budou se také neustále objevovat spory o to, jakou metodu zvolit.

Kromě těchto potíží je základní chybou optimistů hledat příčinu války výhradně v lidské přirozenosti. Behaviorální vědci a pacifisté mohou k mírovějšímu světu přispět – rozvoj odvahy, víry a charakteru je nezbytný k vyrovnávání agresivních impulzů –, ale podceňují význam politického rámce, který může agresivní emoce buď podporovat, nebo naopak tlumit.

Přesto je nezbytné mít lidskou přirozenost na paměti, protože nám pomáhá pochopit nedokonalosti všech sociálních a politických systémů – a hledat nejlepší způsoby, jak se s těmito nedostatky vyrovnat.