Cesta méně prošlapaná

„Jděte po vyšší cestě“, „Cesta do pekla“, „Zůstat na přímé a úzké cestě“ – seznam přísloví v našem jazyce, která používají cestu jako metaforu života, by mohl pokračovat dál a dál. Mnohá z nich se týkají toho, jak být dobrým nebo špatným člověkem. Ale co cesta, která vede k duchovnímu růstu a objevování – cesta méně prošlapaná?

V tomto shrnutí se po takové cestě vydáme a ukážeme si, jak několik klíčových konceptů může vést k duchovnímu růstu – k cestě, která pomůže nejen v každodenním životě, ale i při hledání odpovědí na metafyzické otázky existence. Dozvíte se také, proč je prospěšné odkládat uspokojení, proč je láska víc než jen pocit a proč byla skutečným prvotním hříchem Adama a Evy lenost – neochota natáhnout se pro jablko.

Nebudeme si nic nalhávat: život je občas opravdu těžký. A čím dříve to přijmete, tím lépe se vám v něm bude dařit. Není důvod propadat zoufalství – je to prostě fakt, že každý den přináší novou sadu problémů. Jakmile si to uvědomíte, jste na dobré cestě k tomu, abyste pro ně začali hledat řešení.

Většina lidí žije v iluzi, že život by měl být spravedlivý, příjemný nebo alespoň převážně „růžový“. Takový pohled však vede jen ke zklamání. Naopak pochopení, že život je ze své podstaty obtížný, vás povzbudí k tomu, abyste si vytvořili nástroje, které budete potřebovat, abyste se s ním dokázali vyrovnat.

Spolu s tímto střízlivým pohledem jsou těmi nejdůležitějšími nástroji ty, které vám pomohou rozvíjet sebekázeň. Prvním z nich je schopnost odkládat odměnu.

Nikdo nemá rád čekání na něco příjemného, když to může mít hned. Mnozí z nás by si raději dali dezert před večeří – a máme sklon žít podle stejné filozofie. Tento způsob života bychom mohli nazvat „užij si teď, zaplať později“. Lidé, kteří se jím řídí, přitom nejsou nutně hloupí. Často jde o inteligentní jedince, kteří ale dostávají špatné známky, protože raději vynechají hodinu a jdou se bavit, než aby se věnovali nudnému studiu. Jinými slovy, nechávají se ovládat svými impulzy.

Řekněme, že máte problém s prokrastinací. Kdo z nás se někdy nejdřív nepustil do snadných úkolů a zbytek dne pak nestrávil bojem s těmi nudnými a těžkými? Autor měl pacientku s přesně tímto problémem a poradil jí, aby začala trénovat odkládání odměny tím, že obrátí své pracovní návyky: měla se nejdřív soustředit na nejtěžší úkoly a ty vyřešit jako první.

Místo jedné snadné hodiny následované šesti strašnými hodinami, kdy se všechno vleče, tak získala jednu nepříjemnou hodinu a za ní odměnu v podobě šesti příjemných hodin.

Odmítnutí okamžitého uspokojení je jen jedním z nástrojů, které vám pomohou vnést do života disciplínu. Skutečná sebedisciplína také vyžaduje, abyste převzali odpovědnost za svůj vlastní život.

Zní vám povědomě věta „to není můj problém“? Je to běžná reakce na věci, do kterých se nám nechce. Jenže vyhýbání se nikdy nic nevyřeší.

Když autor M. Scott Peck dokončoval své psychiatrické vzdělání, znovu se u něj objevil špatný zvyk vyhýbat se odpovědnosti. V jednu chvíli byl rozhořčený, že pracuje déle než jeho kolegové. Když se na to zeptal ředitele, dostal odpověď: „To není můj problém. Je to váš problém s vaším časem.“ Peck byl měsíce na ředitele naštvaný, že se zbavuje odpovědnosti, ve skutečnosti se ale problému vyhýbal on sám. Nikdo ho nenutil pracovat víc; bylo jen na něm, aby si našel řešení.

Dalším nástrojem, který může posílit vaši sebedisciplínu, je oddanost pravdě – tedy ochota čelit realitě vlastního života upřímně a otevřeně. To může být náročné, protože to vyžaduje silný smysl pro sebereflexi a ochotu neustále aktualizovat svůj pohled na svět.

Pokud vám to připomíná psychoterapii, máte pravdu – návštěva terapeuta je skvělý způsob, jak se dobrat vlastních pravd. Otevřenost sebehodnocení a poctivé přemýšlení o vlastním životě jsou nedílnou součástí osobního růstu.

Posledním nástrojem pro lepší disciplínu je rovnováha. Znamená to umět se pustit nezdravých návyků a extrémního chování, které vychylují váš život z rovnováhy. Jde o věci, které děláte proto, že vám přinášejí vzrušení, ale které obvykle nekončí dobře.

Autor to přirovnává k zážitku, kdy jel na kole plnou rychlostí z kopce. Cítil úžasný nával adrenalinu a nechtěl se vzdát extatického pocitu – až nakonec skončil havárií v lese. Jak se naučil, vzdát se věcí, které vám přinášejí vzrušení, může bolet, ale ztráta rovnováhy bolí ještě víc.