Byla to všechno lež

Posledních padesát let republikáni hlásali stejné hodnoty: charakter, osobní odpovědnost, fiskální ukázněnost a podporu imigrantů. Stuart Stevens ale tvrdí, že to všechno byla lež.

Sám se na šíření těchto klamů podílel. Jako politický konzultant pracoval na nesčetných republikánských kampaních, včetně čtyř prezidentských. Dnes o sobě říká, že byl hlupák, a přijímá část odpovědnosti za současnou podobu Republikánské strany, kterou považuje za šílenou.

Donalda Trumpa vidí jako logický důsledek padesáti let republikánského rasismu, hněvu a sebeklamu, které podle něj tvoří jádro strany. V tomto shrnutí se dozvíte, jak k tomu podle Stevense došlo – a proč si myslí, že podpora republikánů pro Trumpa stranu odsoudila k zániku.

Zjistíte mimo jiné, že existuje přímá linie rasistické rétoriky mezi Ronaldem Reaganem a Donaldem Trumpem; proč republikáni tak snadno opustili svůj deklarovaný závazek k rozmanitosti, jakmile se na scéně objevil Trump; a jak jedno rozhodnutí z roku 1987 přispělo k vzestupu stanice Fox News.

Trumpovo přiživování nejhorších rasistických impulsů části bílých voličů není v republikánské politice nic nového. Bílý nacionalismus, který mnozí republikáni považují za jedinečný rys tohoto nekonvenčního prezidenta, má ve skutečnosti v Republikánské straně hluboké kořeny.

Jedním z nejpřekvapivějších předobrazů Trumpova rasismu je Ronald Reagan – politik, kterého mnozí republikáni vyzdvihují jako ztělesnění všeho, čeho si na své straně cení. Jak ale uvidíme, Reagan měl temnou stránku – temnější, než jsou mnozí ochotni připustit.

Klíčové poselství této kapitoly zní: precedens pro Trumpovu kódovanou rasistickou řeč vytvořil miláček Republikánské strany Ronald Reagan.

Ronald Reagan je mnoha republikány uctíván jako největší prezident od dob Abrahama Lincolna. Mnozí ale nevědí – nebo se rozhodli přehlížet –, že Reagan používal rasu jako magnet k přilákání konzervativně naladěných demokratických voličů. V období před svým prezidentským mandátem často mluvil o „královnách sociálních dávek“ afroamerického původu, které údajně podváděly stát. Tato „psí píšťalka“ – tedy nenápadné rasistické sdělení, které rasisté snadno rozpoznají, zatímco ostatním může uniknout – byla mnoha bílými voliči dobře pochopena a přispěla k jejich podpoře Reagana.

Během kampaně v roce 1980 vystoupil Reagan v okrese Neshoba County v Mississippi. Jeho shromáždění se konalo jen pár kilometrů od místa, kde byli v roce 1964 zavražděni tři dobrovolníci za občanská práva. Reagan se o těchto vraždách svému převážně bílému publiku vůbec nezmínil a naopak prohlásil, že pevně věří v „práva jednotlivých států“. Samo o sobě to není otevřeně rasistické prohlášení, ale v kontextu Mississippi – kde tamní politické elity „práva států“ používaly jako záminku k odporu proti desegregaci – šlo o jasný signál. Bylo to rasistické gesto směrem k bílým voličům v Mississippi.

Mezi Reaganovým uhlazeným předsudkem a Trumpovým otevřeným bílým nacionalismem vede přímá linie. Třicet sedm let po Reaganově projevu v Neshoba County pronesl Trump projev v sousední Alabamě, státě s podobně násilnou historií odporu vůči hnutí za občanská práva. Před opět převážně bílým publikem tam kritizoval hráče NFL za to, že při státní hymně klečí na protest proti policejním vraždám neozbrojených černochů. „Je to naprostá neúcta k našemu dědictví,“ prohlásil. Není těžké uhodnout, koho má oním „naším“ na mysli.

Jak ale uvidíme v další kapitole, Trumpův rasismus není výjimkou. Podle Stevense je naopak jedním ze základních prvků moderní Republikánské strany.

Ačkoli většina afroamerických voličů tradičně podporuje demokraty, bývala doba, kdy černošští voliči hlasovali i pro republikány. Například v roce 1964 mohli republikánští prezidenští kandidáti očekávat až 40 procent černošských hlasů. Tyto časy jsou ale dávno pryč. Do roku 2016 se za republikány označovala jen 3 procenta Afroameričanů – z prostého důvodu, že republikánská politika jim nepřináší žádné výhody.

S tím, jak se mění demografická struktura Spojených států, se neschopnost republikánů oslovit voliče jiné barvy pleti stala jedním z hlavních důvodů, proč se straně dlouhodobě nedařilo v průzkumech – a to ještě před nástupem Trumpa. Jeho zvolením však republikáni podle Stevense získali volnou ruku ukázat pravou tvář své strany. A ta je bílá.

Klíčové poselství této kapitoly zní: podporou Trumpa republikáni jednoznačně ukázali, že jejich strana je stranou bílé frustrace.

Jak jsme viděli v předchozí kapitole, Reagan s velkým úspěchem využíval rasistické apelování na bílé voliče. Ve skutečnosti však byli prvními republikány, kteří tuto strategii systematicky zavedli, Richard Nixon a jeho politický stratég Pat Buchanan už v 60. letech.

Není třeba být géniem, abychom pochopili, co se stane, když strana stráví desetiletí tím, že se zaměřuje výhradně na bílé voliče a v lepším případě všechny ostatní ignoruje. Republikánská strana se stala stranou bílých lidí, kteří se křečovitě drží rasistického systému, jenž je zvýhodňuje.

To se neprojevovalo jen jemným, kódovaným rasistickým jazykem, jako v Trumpově projevu v Alabamě, ale i konkrétními snahami potlačit volební účast mladých, chudších a barevných voličů. Tyto republikánské snahy byly velmi účinné. V roce 2016 klesla účast afroamerických voličů poprvé za dvacet let. Ve Wisconsinu spadla účast černošských voličů z 78 procent v roce 2012 na méně než 50 procent v roce 2016. Analytici to připisují restriktivnímu zákonu o průkazu totožnosti voliče, který byl přijat na poslední chvíli.

Republikánští zákonodárci se také dlouhodobě staví proti automatické registraci voličů v 18 letech. Proč? Mladí lidé jsou v průměru chudší a méně často bílí – a tedy méně pravděpodobní republikánští voliči.

Po porážce Mitta Romneyho Barackem Obamou v roce 2012 se Republikánský národní výbor obával, že strana musí svou voličskou základnu rozšířit, pokud chce přežít. Rozmanitost ale vnímal jen jako politickou nutnost, nikoli jako hodnotu. Když pak vyhrál Trump, zdálo se, že si republikánský establishment s úlevou oddechl: lze vítězit i bez voličů jiné barvy pleti – a tedy není třeba ani předstírat, že se o ně strana zajímá.

Rasa však není jediným tématem, v němž je dnešní Republikánská strana podle Stevense neupřímná. V následujících kapitolách uvidíme, jak hluboko tato králičí nora sahá.