Bůh jako iluze

Existuje vyšší moc? Ať už ji nazýváme Bůh, Alláh nebo Višnu, otázka, zda skutečně existuje nějaká božská bytost, provází lidstvo už velmi dlouho – a stále na ni nemáme jednoznačnou odpověď.

Často se má za to, že všechny cenné lekce, které můžeme čerpat z Bible a dalších posvátných textů, jsou zásadní pro naše morální vedení a pro způsob, jakým žijeme své životy. Anebo ne?

Zatímco morální přínosy náboženství a náboženských textů se mohou na první pohled zdát samozřejmé, podrobnější zkoumání může nabídnout zcela jinou perspektivu. Následující úryvky se detailněji zabývají myšlenkou Boha, především z křesťanského hlediska, a zkoumají, zda některé z myšlenek obvykle spojovaných s náboženstvím skutečně obstojí.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• jak se evangelia v Bibli rozcházejí v tom, kde se Ježíš narodil,
• proč může být náboženství evolučním vedlejším produktem,
• a jak příběh o Lotovi v Bibli odhaluje morální problematičnost posvátných textů.

Lidstvo se už celá staletí pokouší o jedno: dokázat existenci Boha. V minulosti se lidé snažili dospět k důkazu prostřednictvím logického uvažování a tzv. kosmologických argumentů, které předpokládají, že Bůh byl první příčinou – silou, jež uvedla do chodu všechno ostatní.

Jak takový důkaz vypadá?

Kosmologické argumenty pro existenci Boha vycházejí z tvrzení, že musí existovat vnější síla, která stvořila vesmír. Nejznámější formulaci nabídl středověký teolog a filozof Tomáš Akvinský, který první příčinu použil jako základní premisu všech svých důkazů.

V tom, co autor nazývá kosmologickým argumentem, Akvinský tvrdí, že musela existovat doba, kdy nic fyzického neexistovalo. Skutečnost, že fyzické věci nyní existují, má podle něj dokazovat existenci Boha – „nepohnutého hybatele“, který je stvořil.

Kosmologické argumenty tedy předpokládají, že všechno, včetně existence lidí a vesmíru, musí mít nějakou příčinu – a že touto příčinou je Bůh. Co však neřeší, je otázka, jak mohl Bůh, údajná první příčina, vzniknout bez příčiny sám.

Dalším běžným typem argumentu pro existenci Boha jsou ontologické argumenty. Ty jsou však ve skutečnosti jen slovní hříčkou.

Na rozdíl od kosmologických argumentů se ontologické argumenty snaží Boha „odvodit“ čistě z pojmů a definic. První a nejznámější pochází od Anselma z Canterbury z roku 1078. Anselm tvrdil, že si dokážeme představit dokonalou bytost, která však může existovat pouze v naší mysli. Aby byla skutečně dokonalá, musela by existovat i ve fyzické realitě. A protože si tuto dokonalou bytost dokážeme představit, musí podle něj také existovat; pokud by neexistovala, byl by to logický rozpor. Tímto způsobem se snaží dokázat, že Bůh jako dokonalá bytost existuje.

S jeho důkazem jsou však zásadní problémy: zaprvé, ve skutečnosti neprokazuje existenci Boha; zadruhé, je logicky chybný. Anselm předpokládá, že existence je vlastnost, která činí bytost dokonalejší než neexistence. Podle filozofů, jako byli David Hume a Immanuel Kant, však existence vlastností není. Z toho plyne, že dokonalá bytost nutně existovat nemusí.

Věděli jste, že Bible je nejprodávanější a nejrozšířenější knihou na světě? Člověk by mohl očekávat, že tak široce čtené dílo musí obsahovat přesvědčivé důkazy o existenci Boha. Jsou ale posvátné texty opravdu spolehlivým zdrojem v této otázce?

Ne nutně. Bible se v průběhu času měnila a je zatížena rozpory.

Ve skutečnosti bylo každé evangelium v Bibli napsáno dlouho po Ježíšově smrti. Aby se texty zachovaly, byly znovu a znovu přepisovány písaři, kteří – jako každý jiný člověk – byli náchylní k chybám. Výsledkem je, že z původního znění zůstalo jen velmi málo.

A pokud to samo o sobě nedokazuje omylnost Bible, pak to dělají rozpory mezi jednotlivými evangelii.

Například Jan ve svém evangeliu uvádí, že Ježíšovi následovníci byli překvapeni, když slyšeli, že Mesiáš se nenarodil v Betlémě, protože proroctví ze Starého zákona předpovídalo právě toto město jako místo jeho narození. Naproti tomu Matouš a Lukáš píší, že Ježíš se v Betlémě narodil – a navíc se rozcházejí i v tom, jak se tam Marie a Josef dostali.

Lukáš tvrdí, že Josef musel do Betléma kvůli sčítání lidu, které nařídil císař Augustus. I když sčítání skutečně proběhlo, stalo se tak až v roce 9 n. l., tedy dlouho po Ježíšově narození.

Ani odborníci na Bibli nepovažují knihu svého studia za spolehlivý historický záznam. Nikdo například neví, kdo byli čtyři evangelisté, a evangelia, která se nakonec dostala do oficiálního kánonu, byla v podstatě vybrána z většího množství textů. Ve skutečnosti existovalo nejméně tucet evangelií, mimo jiné evangelium podle Tomáše či evangelium Marie Magdalény.

Historici se shodují, že evangelia nejsou pokusem o přesnou historickou kroniku, ale spíše literární formou vyprávění. Kvůli rozporům, které obsahují, nepovažují renomovaní biblisté Nový zákon za přesný popis událostí.

Americký badatel Bart Ehrman například ve své knize Misquoting Jesus vysvětluje, že biblické příběhy jsou výsledkem jak náhodných, tak záměrných změn, které do textu vnášeli různí písaři.