Budoucnost, kterou si vybíráme

Dnes, v roce 2020, se nacházíme uprostřed krize. Planeta se otepluje a čas, který nám zbývá do dosažení bodu, odkud není návratu, se rychle krátí. Ne všichni z nás denně zažívají přímé dopady změny klimatu, většina lidí si však uvědomuje, že dnešní svět je velmi odlišný od toho před několika desetiletími: ubývá volně žijících živočichů, roční období jsou teplejší a lesy po celém světě hoří.

Následujících deset let bude naprosto zásadních, pokud chceme mít šanci uchránit lidstvo před nejhoršími důsledky klimatického rozvratu. Do roku 2030 musíme snížit emise alespoň o 50 procent a do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality – tedy stavu, kdy do atmosféry nevypouštíme více skleníkových plynů, než kolik jich Země dokáže přirozeně pohltit.

Máme v podstatě jen dvě možnosti: jednat, nebo neudělat nic. Ať už si zvolíme jakoukoli cestu, naše rozhodnutí ovlivní nás i všechny budoucí generace. Jednat musíme teď.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak moc se může naše planeta do roku 2050 oteplit, jak se odpoutat od vnímání života jako hry, v níž někdo musí prohrát, aby jiný vyhrál, a proč jsou nenásilné protesty tak důležitým nástrojem změny.

Představte si následující situaci. Je ráno, probudíte se a sáhnete po telefonu. Neděláte to proto, abyste odpověděli na zprávy, ale abyste si přečetli aktuální informace o kvalitě ovzduší a zjistili, zda je bezpečné vyjít ven. Z okna vidíte jasný slunečný den, aplikace vám ale hlásí vysokou úroveň znečištění a přízemního ozonu. Ven budete muset jen v speciální ochranné masce.

Zároveň se musíte připravit na extrémní horko. Svět je dnes mnohem teplejší než ve vašem dětství a s tím už nelze nic zásadního udělat. Píše se rok 2050. Za dalších padesát let bude řada oblastí planety pravděpodobně neobyvatelná.

Zásadní sdělení zní: pokud nezačneme jednat hned, míříme k neobyvatelnému světu. Nakonec budeme žít v podobné realitě, i kdyby se nám podařilo snížit emise skleníkových plynů a udržet globální oteplení pod hranicí 2 °C. Jinými slovy, tak či onak se k této budoucnosti přibližujeme – bez ohledu na to, zda splníme hlavní cíl pařížské klimatické dohody z roku 2015.

Jakmile překročíme bod, kdy už nebudeme schopni oteplování udržet pod kontrolou, začnou se spouštět další zlomové body. Jedním z nejkritičtějších je tání arktického ledu. Bílý led odráží velkou část slunečního záření zpět do vesmíru; když mizí, má to katastrofální následky. Stoupá hladina moří a bez ledu jsme ještě zranitelnější vůči dalšímu oteplování.

Zvyšující se hladina oceánů přináší rozsáhlé záplavy. Přímořská města po celém světě mají zdevastovanou infrastrukturu a zatímco pobřeží zaplavuje voda, vnitrozemí vysychá. Vlny veder mění kdysi úrodné oblasti v pouště a mnohá místa už nedokážou udržet žádnou formu života.

Extrémní projevy počasí, jako jsou hurikány a tropické bouře, jsou častější a ničivější než kdy dřív. Následná zkáza zabíjí nebo vyhání z domovů miliony lidí a vytváří obrovskou uprchlickou krizi.

Ani města, která přežijí, už nejsou příjemným místem k životu. V Paříži letní teploty pravidelně dosahují 44 °C. A to je ještě snesitelné ve srovnání se střední Indií, kde teploty po dobu 45 dní v roce stoupají až k 60 °C. Dá se říct, že všichni hluboce trpí a cítí vztek vůči politikům i občanům minulosti, kteří tváří v tvář klimatické krizi odmítli jednat.

Teď si zkuste představit jinou budoucnost. Probudíte se v běžný den roku 2050, vyjdete ven a zhluboka se nadechnete čerstvého, vlhkého vzduchu. Vaše město je plné stromů, na střechách jsou zahrady a každá dříve prázdná parcela se proměnila v stinný háj nebo dětské hřiště. Celosvětově pokrývají lesy zhruba polovinu souše. Širokých otevřených plání už mnoho nezbývá a nově vybudované elektrifikované železnice propojily města mnohem těsněji než dřív.

Ve Spojených státech jsou doby, kdy jste mohli létat z východního na západní pobřeží, dávno pryč – z New Yorku do Los Angeles dnes cestujete vysokorychlostním vlakem.

Klíčové poselství zní: udržitelnou budoucnost si vytvořit můžeme, ale bude to vyžadovat zásadní změny téměř ve všem, co děláme.

Abychom se do této udržitelné budoucnosti dostali, museli jsme provést několik velkých změn. Tou první bylo snižovat emise skleníkových plynů na polovinu v každém desetiletí počínaje rokem 2020, abychom v roce 2050 dosáhli uhlíkové neutrality. Díky tomu máme šanci udržet globální oteplení pod kritickou hranicí 1,5 °C a vyhnout se nejhorším dopadům změny klimatu.

Nebyla to snadná cesta a mnoho věcí, které jsme považovali za samozřejmé, se proměnilo. Na silnicích už například nejezdí auta se silně znečišťujícími spalovacími motory a fosilní paliva přestala být zdrojem energie – přešli jsme na elektromobilitu a obnovitelné zdroje.

Nové technologie a způsoby výroby energie byly obzvlášť důležité pro rozvojové země. Na počátku 21. století žila zhruba miliarda lidí v odlehlých oblastech stále bez přístupu k elektřině. Dnes si ji mohou vyrábět sami, což jim umožnilo zlepšit vzdělávání, zdravotní péči i hygienické podmínky.

Změnila se i kultura. Lidé se více soustředí na své místní komunity. Čtvrti společně nakupují potraviny, objednávají si týdenní bedýnky od místních farem a dělí se o ně. Protože je to nákladné, má většina míst také komunitní zahrady, kde si obyvatelé pěstují vlastní plodiny.

Přijetí zdravější, převážně rostlinné stravy vedlo k výraznému poklesu výskytu srdečních infarktů, mrtvic a dalších civilizačních onemocnění.

Pokud dnes zvolíme správné kroky, může se tato světlá a obyvatelná podoba roku 2050 stát naší realitou. Musíme však jednat rozhodně. A jak uvidíme v další části, nic z toho se nestane, pokud nejprve nezměníme způsob, jakým přemýšlíme.