Biografie na dobrou noc: Narozen jako zločin

Biografie na dobrou noc jsou nejlepší, když je posloucháte. Podívejte se na audioknihu, abyste si je užili naplno.

Určitě jste slyšeli o světově proslulém jihoafrickém komikovi Trevoru Noahovi. Možná ho znáte jako moderátora The Daily Show. Nebo jste viděli některé jeho stand-upy, kde je známý svými neuvěřitelnými napodobeninami, působivou znalostí jazyků a schopností proměnit bolestné historky ve vtipné příběhy.

Co možná nevíte, je, že v Jižní Africe prožil opravdu výjimečné dětství – a že musel překonat obrovské překážky, aby se dostal ke slávě. V jádru jeho příběhu stojí láska a síla, kterou čerpal od své nezapomenutelné matky.

Uvelebte se a pohodlně se usaďte. Čeká vás příběh, který zahřeje u srdce.

Začínáme poměrně nedávno, ale ve světě, který se řídil úplně jinými pravidly. Trevor Noah se narodil v Johannesburgu v roce 1984. V té době byla Jižní Afrika stále pod nadvládou apartheidu – striktního a složitého systému rasového útlaku a segregace.

Trevorova matka Patricia byla černoška – žena z kmene Xhosa ze Soweta. Jeho otec Robert byl běloch švýcarsko-německého původu. Podle zákonů apartheidu byly mezirasové vztahy nelegální, a tak se Trevor doslova narodil jako zločin.

Nešlo o nějaký drobný přestupek. Vláda rozhodně nad takovými „prohřešky“ nepřivírala oči. Existovaly celé policejní jednotky, které byly vyčleněny k tomu, aby nakukovaly lidem do oken a zatýkaly či bily jakékoli mezirasové páry, na které narazily. Oficiální trest byl až pět let vězení.

Když se nad tím zamyslíte, takový zákon byl pro rasistický systém typu apartheidu zásadní. Kdyby totiž sexuální vztahy mezi černými a bílými lidmi skutečně existovaly, ohrožovaly by rasistickou představu, že je „nepřirozené“, aby se rasy mísily. Jednoduše řečeno, podkopávaly by institucionalizovaný rasismus, a proto byly považovány za jeden z nejhorších zločinů, jakých jste se v době apartheidu mohli dopustit.

Ani to však nezastavilo houževnatou ženu, jakou byla Patricia Nombuyiselo Noah, v tom, aby si vytvořila život podle svých představ.

Patricia a Robert se potkali, když bydleli na stejném patře bytového domu v Johannesburgu. Bylo jí 24 a jemu 46 a oba často vyráželi do johannesburského nočního života, který byl v té době už částečně integrovaný. Byla to živá a rostoucí scéna, kde už samotný tanec s člověkem jiné rasy představoval akt politického odporu. Někdy policie večírky ukončila, jindy ne. Nikdo si nikdy nemohl být jistý, jestli stráví noc na tanečním parketu, nebo v cele. Vždy to bylo riziko.

Robert se do Jižní Afriky přistěhoval na konci 70. let. Byl tichý, uzavřený a nikdy nedokázal pochopit rasismus, který v zemi panoval; později dokonce otevřel jednu z prvních restaurací s obsluhou pro lidi všech ras v Johannesburgu.

Patricia byla pravým opakem: ambiciózní, vášnivá a cílevědomá. Vyrůstala v chudobě. Když byla ještě dívka, poslal ji otec žít k tetě do Transkei, „domovské země“ pro Xhosy, kterou apartheidní režim vyhradil jako bantustan. Nechtěl ji u sebe. V Transkei žila v jediné chatrči se čtrnácti dalšími „nechtěnými“ příbuznými.

Navzdory těmto překážkám byla odhodlaná uspět. Studovala angličtinu, která byla všeobecně považována za jazyk společenského vzestupu. Jakmile mohla, našla si práci v místní šicí továrně. Bylo to těžké; sotva vydělala na jídlo. Proto se rozhodla chodit na kurzy psaní na stroji, aby se mohla posunout dál. Nakonec vydělala dost peněz na to, aby se mohla vrátit domů k rodině v Sowetu.

Soweto bylo město na okraji Johannesburgu, které vláda vyhradila výhradně pro černé obyvatele. Apartheidní režim ho vybudoval jako řízené ghetto; jeho dvě příjezdové silnice šlo snadno zablokovat, takže útěk byl prakticky nemožný. Kdyby to režim někdy považoval za nutné, mohl obyvatele shromáždit a bombardovat je ze vzduchu. Trevor si později uvědomil, že pokud by se město stalo cílem, dům jeho rodiny by byl v podstatě přímo na mušce.

Když bylo Patricii 22, pracovala už jako sekretářka v jedné firmě v Johannesburgu. Až do počátku 80. let byly všechny kancelářské pozice ze zákona vyhrazeny bělochům. Mezinárodní odpor proti apartheidu však vyvíjel na vládu stále větší tlak, aby tyto zákony zrušila. A tak, aby uklidnila své kritiky, spustila vláda několik drobných reforem. Jednou z nich bylo umožnit černým lidem pracovat na nižších administrativních pozicích.

Ačkoli byla Patricia ráda, že má práci, byla vyčerpaná z každodenního dojíždění ze Soweta do Johannesburgu. Unavovalo ji i soužití s rodinou, s níž měla komplikované vztahy. Rozhodla se proto přestěhovat přímo do Johannesburgu.

Jediný problém? Bylo nelegální, aby černoši žili kdekoli v Johannesburgu mimo Soweto.

Patricia ale nepatřila k lidem, které by svévolné zákony odradily. Nejprve se skrývala a spala na veřejných toaletách. Několikrát ji chytili bez „průkazky“ – identifikačních dokladů, které museli všichni černošští Jihoafričané starší 16 let nosit, pokud se pohybovali v „bílých“ oblastech. Pokuta činila 50 randů, což byla téměř polovina jejího měsíčního platu.

Díky přátelství s místními prostitutkami se naučila v Johannesburgu pohybovat. Naučily ji, jak se nenápadně vyhýbat policii tím, že bude nosit uniformu uklízečky, a jak si tajně zajistit byt ve městě. Právě v tomto bytovém komplexu potkala Roberta, který bydlel na stejném patře.

Jeho společnost jí byla příjemná a cítila se s ním v bezpečí. Chodili spolu tancovat a celé noci si povídali. I když byli jen přátelé a netvořili pár v romantickém smyslu, Patricia se rozhodla mít s Robertem dítě. Později v životě Trevorovi řekla, že chtěla dítě jen pro sebe. Chtěla žít život podle vlastních pravidel. Dítě pro ni mělo být někým, koho bude moci milovat – a kdo ji bude bezpodmínečně milovat zpátky, bez zátěže manžela.

Na rozhodnutí Patricie mít dítě s bělochem je pozoruhodné i to, že nemohla vědět – nikdo nemohl – že apartheid skončí už o několik let později. Nebylo riskantní jen to, že měla mezirasový vztah s bělochem; nebezpečné bylo i to, aby ji někdo viděl s vlastním synem. Trevorova světlá pleť totiž vedla lidi k domněnce, že patří k jiné rase – a to by vyvolalo příliš mnoho otázek.

Když šla po ulici v Johannesburgu se svým malým chlapcem, často je doprovázel soused se světlejší pletí. Předstírali, že soused je Trevorova matka. I dnes, když Trevor Noah prochází stará fotoalba, baví ho, kolik fotografií z dětství má právě s tímto sousedem. Jeho matka se objevuje někde v pozadí, jako by každou fotku „kazila“.

V Johannesburgu žila početná komunita takzvaných „barevných“ – oficiální klasifikace pro lidi smíšeného původu. Kvůli Trevorovu vzhledu si mnozí mysleli, že je u apartheidních úřadů veden jako „barevný“, a proto od něj očekávali, že se bude stýkat výhradně s dalšími „barevnými“.

Být „barevným“ v době apartheidu znamenalo mít vlastní oficiální rasovou kategorii – a s ní i svébytné problémy identity. Kam vlastně patřil? K jaké skupině se měl hlásit?

Trevor však o své identitě nikdy nepochyboval. Byl černoch. Mluvil několika černošskými jihoafrickými jazyky a vyrůstal s matkou Xhosou a jejími příbuznými. Ve škole se kamarádil převážně s černými dětmi a v jednu chvíli dokonce požádal, aby ho přeřadili z převážně bělošské třídy do černošské.

V Sowetu Trevor rozhodně vyčníval. Téměř milion obyvatel Soweta tvořili z 99,9 procenta černoši. V té době tam nebyli žádní sousedé se světlejší pletí, kteří by ho mohli doprovázet po ulici. Dokonce se stal orientačním bodem pro lidi, kteří dávali pokyny: „Vidíte ten dům na rohu? Tam bydlí ten světlý kluk. Tam odbočte doprava.“

Jak Trevor rostl, vídal i svého otce, ale kontakt s Robertem musel být ještě diskrétnější a omezenější. Mohli spolu trávit čas jen uvnitř, se zataženými závěsy. Když byl Trevor batole, pokusili se ve třech – Patricia, Robert a on – vyrazit do parku v Johannesburgu. Robert se snažil držet v bezpečné vzdálenosti, ale Trevor se k němu neustále rozbíhal a volal: „Tatínku! Tatínku! Tatínku!“ Když Robert v panice utekl, Trevor běžel za ním v domnění, že je to jen hra.

Jak Trevor dospíval, utajování, které apartheid vyžadoval, se podepsalo na jeho vztahu s otcem. Postupně s Robertem ztratil kontakt a neviděl ho jedenáct let. Znovu se setkali, až když byl Trevor ve svých dvaceti letech a začínal se prosazovat jako komik.

Neznamenalo to, že by se Robert o syna nezajímal. Trevor zjistil, že si otec pečlivě vystřihoval z novin články o jeho kariéře a vlepoval je do velkého alba. Když se znovu sblížili, navázali tam, kde kdysi skončili: společně sledovali Formuli 1 a Robert začal vařit stejné pokrmy, které Trevor miloval jako dítě, například rösti – švýcarské smažené brambory.

Robert byl od přírody tichý muž, což jen posilovalo Trevorovu touhu poznat ho lépe. Mnoho dní, které spolu trávili, probíhalo v tichu, ale občas Robert prozradil nějaký detail ze svého života. Trevor přirovnával poznávání svého otce k sledování televizního seriálu: v jedné „epizodě“ získal kousek informace a pak musel čekat, než se dozví víc.

Velkou část Trevorova raného života poznamenala chudoba. Vyrůstal s matkou samoživitelkou ve státě, který černochy aktivně utlačoval. Jídla bylo málo; často museli jíst housenky, aby přežili.

Během školních prázdnin Trevor pobýval v dvoupokojovém domku své babičky. Spal na podlaze spolu s matkou, babičkou, prababičkou, tetou, strýcem a bratranci. V domě nebyla vnitřní toaleta.

Trevorova matka však byla odhodlaná jako nikdy předtím. Nechtěla, aby platil to, čemu říkala „černá daň“. Tím myslela peníze, které chudí černoši vynakládají na to, aby se pokusili vyrovnat chudobu svých rodičů – proces, který se vleče po generace.

Aby se z tohoto cyklu vymanila, dělala vše, co mohla, aby Trevora vzdělávala. Své skromné příjmy utrácela za příručky k různým dovednostem, encyklopedie a Bibli. Zkoušela ho z toho, co četl, vedla s ním debaty a brala ho na výlety po městě. Všechno to dělala proto, aby Trevor začal přemýšlet o životě mimo své bezprostřední okolí.

V jistém ohledu se však zdálo, že veškerá ta péče a úsilí přicházejí vniveč. Trevor se ukázal jako pořádný raubíř. Byl hyperaktivní šprýmař, posedlý noži, a měl sklony k pyromanii. Ničil nářadí, odporoval učitelům a kradl bonbóny.

Jedno z jeho nejvýraznějších alotrií se odehrálo, když mu bylo sedm. V té době byla Patricia asi rok ve vztahu s mužem z etnika Tsonga jménem Abel, kterého si později vzala. Abel byl automechanik a bydlel v bytě nad garáží bílého páru na předměstí Johannesburgu. Patricia ho často navštěvovala a obvykle s sebou brala i Trevora.

Jednoho dne si Trevor hrál s klukem z okolí a ukazoval mu, jak pomocí lupy vypálit své jméno do kusu překližky. Seděli v dřevěném kůlně plné plechovek s barvami, na matraci vycpané slámou. Hořlavá povaha jejich okolí jim oběma unikala.

V jednu chvíli dostali hlad a šli si pro svačinu. Když se vrátili, zjistili, že dveře kůlny jsou zevnitř zamčené. Trevor si všiml kouře, který se valil prasklinami v okně. Rozběhli se pro pomoc, ale v tu chvíli už byla celá kůlna v plamenech. Oheň se rychle rozšířil na střechu a pak na hlavní dům. Když dorazili hasiči, bylo už pozdě. Kůlna i celý dům lehly popelem.

Druhý chlapec Trevora udal a řekl rodině, že to byl on, kdo přinesl zápalky. Trevor však tentokrát za své alotrie poprvé nebyl potrestán. Jak potrestat sedmileté dítě za založení požáru? Měli ho obvinit ze žhářství?

I Patricia byla příliš v šoku na to, aby ho trestala. Jedinou budovou na pozemku, která zůstala nepoškozená, byl Abelův byt nad garáží. Trevor, který měl už tehdy bystrý smysl pro ironii, to považoval za nesmírně vtipné. Nikdo jiný se však nesmál.

Bílá rodina Abela vyhodila. Abel, nyní bez domova, zuřil. „Tvůj syn mi spálil život!“ křičel na Patricii a strhla se obrovská hádka. Od té doby žil Abel s Patricií a Trevorem. Trevor si tak definitivně upevnil pověst největšího raubíře v okolí; lidé mu začali říkat Trevor Teror.