Anarchie

Slyšeli jste už výraz „příliš velký na to, aby zkrachoval“, že? Britská Východoindická společnost ho dokonale ztělesňovala. Začínala jako akciová společnost a postupně se proměnila z obchodní entity v politickou mocnost a nakonec v teritoriálního dobyvatele. V honbě za jediným cílem – obohatit své investory – během několika desetiletí vyplundrovala tisícileté bohatství, které se na indickém subkontinentu nahromadilo. Způsobila rozsáhlé hladomory, chaos a kulturní devastaci, z níž se subkontinent nikdy plně nevzpamatoval.

Úspěch společnosti byl do značné míry dán načasováním: v klíčových momentech získala zásadní vojenskou podporu britské koruny a finanční zázemí evropských i indických bankéřů. Možná ještě důležitější však bylo, že její ředitelé prozíravě využili sérii chaotických mocenských bojů v indické politice a vytáhli společnost až na vrchol.

Chcete‑li pochopit, jak se jediná společnost dokázala zmocnit vlády nad 200 miliony lidí, jsou tyto úryvky určeny právě vám. V tomto shrnutí se dozvíte, jak země s pouhými pěti procenty světové populace získala vládu nad územím čtyřikrát lidnatějším; jak jedna společnost obrátila tok globálního obchodu; a proč se „kořist“ stala jedním z prvních indických slov, která pronikla do angličtiny.

Východoindická společnost byla založena roku 1599 jako akciová společnost. Tento typ společnosti byl anglickou inovací 16. století a umožňoval sdružovat kapitál, který dříve držely jednotlivé středověké cechy. Cílem tohoto nového typu korporace bylo obohatit akcionáře a investory.

Podnícena ziskovým koloniálním obchodem v Karibiku udělila královna Alžběta I. společnosti královský patent, který jí zajišťoval monopol na obchod v „Indických ostrovech“. První Angličané vstoupili na indickou půdu v roce 1608. Jejich misí bylo navázat obchod s Mughalskou říší, která byla téměř celé století dominantní politickou mocností na subkontinentu.

Mughalské elity, oděné v drahokamech a luxusních látkách, ohromily Evropany svým bohatstvím a sofistikovaností; právě z těchto prvních kontaktů pochází i dnešní slovo „mogul“. Teprve v roce 1614 však mughalský císař Džahángír přijal anglického vyslance Thomase Roea. Roe se snažil vést rozhovor o obchodu, ale Džahángír, unavený neustálým hovorem o penězích, chtěl celé hodiny debatovat o umění a astronomii. Nakonec Roe získal povolení postavit obchodní pevnost v Madrasu. Krátce poté vznikla další pevnost v Bombaji a pak v Kalkatě.

Zpočátku šlo o výhodnou spolupráci pro všechny. Obchod společnosti vzkvétal a brzy se hlásili další evropští investoři. Tisíce řemeslníků a obchodníků se přestěhovaly do nových osad společnosti, přitahovány stabilním odbytem v Indii. Do 90. let 17. století – pouhých třicet let po vybudování první pevnosti – se Bombaj proměnila z bezvýznamného přístavu v obchodní metropoli se 60 000 obyvateli.

Mnoho lidí prchalo do měst před stále nestabilnějším venkovem. Mughalský císař Aurangzéb zemřel roku 1707, aniž by zanechal jasně určeného dědice. Jeho rivalové se chopili příležitosti. Nejprve přišli Maráthové, hinduističtí partyzánští bojovníci. Poté afghánský válečník Nádir Šáh bez milosti vyplenil Dillí v roce 1737. Řada válek proti těmto nepřátelům vyčerpala mughalskou pokladnu. Mughalská moc se ocitla v chaosu.

Východoindická společnost a její francouzský rival Compagnie des Indes využily situace a potají budovaly další pevnosti. Když se Mughalové pokusili tuto drzost potrestat, 700 francouzských sipáhí – indických vojáků vycvičených evropským způsobem – porazilo 10 000 mughalských vojáků v bitvě u řeky Aydar v roce 1745. Bylo zřejmé, že evropské vojenské taktiky 18. století dokážou překonat vše, čím mughalské vojsko disponovalo.

Anglická a francouzská obchodní společnost v Indii se tak postupně měnily v čím dál bojovnější, militarizované subjekty. Indie byla připravena na násilnou přeměnu v nejbohatší kolonii, jakou svět kdy poznal.

V 50. letech 18. století byla Společnost nejpokročilejší kapitalistickou organizací na světě a zajišťovala osm procent britského dovozu. Úředník Společnosti Robert Clive se stal klíčovou postavou její proměny v politickou mocnost, když využil stále chaotičtější situace v Mughalské říši.

Jako dítě byl Clive násilnický tyran. Aby se vyhnul problémům v Anglii, poslal ho otec do Indie, kde si k této zemi vypěstoval celoživotní nenávist. Uprostřed anglo‑francouzského napětí v Indii se však projevil jako odvážný a nápaditý vojenský stratég.

V roce 1745 si Společnost všimla, že Francie soustřeďuje v Indii vojska, což vnímala jako potenciální hrozbu. Clive byl jmenován zástupcem guvernéra Madrasu – pevnosti a hlavního města regionálního obchodu – a postaven do čela armády.

Mezitím se indičtí soupeři Společnosti snažili získat kontrolu nad výnosnou provincií Bengálsko. Sirádž ud‑Daula, nový guvernér neboli nawáb Bengálska, byl všeobecně nenáviděn jako sadista a megaloman. Z paluby své soukromé lodě převracel trajekty jen proto, aby lidi vyděsil – většina z nich neuměla plavat. Jako mladý princ se dobrovolně účastnil mučení odsouzenců k smrti a násilí ho provázelo po celý život. Politicky se choval neuctivě ke svým generálům i k významné rodině bankéřů Jagat Sethů.

Sirádž Společnosti nedůvěřoval. V roce 1756 našel záminku k útoku: údajně neoprávněné opravy hradeb Kalkaty, hlavní pevnosti Společnosti v Bengálsku. Současně se po celé zemi snažil dědic mughalského trůnu Šáh Álam konsolidovat svou moc. Zatímco Sirádž byl hrubý a krutý, Šáh Álam působil ušlechtile. Byl uznávaným básníkem, citlivým a intelektuálně založeným mužem, a navíc pohledný. Po neúspěšném pokusu o převrat byl vyhnán z Dillí a snažil se uchvátit moc v bývalých mughalských daňových provinciích, včetně Bengálska. Podpora a přízeň mughalské šlechty se hrnula k populárnímu Šáhovi.

Jenže jak Šáh Álam, tak Sirádž ud‑Daula přišli pozdě. Robert Clive už byl připraven Bengálsko ovládnout.