Americký masakr

Jak se Donald Trump během svého působení v Bílém domě přesouvá od jedné dramatické krize ke druhé, je občas snadné zapomenout, že jeho prezidentství je výsledkem mnohem hlubší proměny uvnitř samotné Republikánské strany. Zatímco prezident stojí v centru pozornosti, ideologická cesta, kterou republikáni prošli v posledních desetiletích, vypráví výmluvný příběh o Americe.

Ze strany opatrných neokonzervativců a majetných obyvatel předměstí se stala domovem pro propuštěné oceláře a rozhněvané bílé nacionalisty. Jak se k tomuto bodu dostala? Abychom to pochopili, podíváme se na příběh „Velké staré strany“ (GOP) v posledních letech.

Sledujeme linii od populistické nálady, která zachvátila zemi po finanční krizi v roce 2008, přes pravicové hlasy na okrajích strany až po rasismus a paranoiu, jež provázely volbu Baracka Obamy, a ukážeme si, jak byla půda připravena pro Trumpův nepřátelský převrat.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak republikáni odmítli „soucitný konzervatismus“, proč hnutí Tea Party otevřelo cestu Donaldu Trumpovi a co nám různé korporátní značky dokážou říct o volebním chování Američanů.

V roce 2008 byli republikáni u moci už zhruba deset let. Krize subprime hypoték byla v plném proudu a válka v Iráku se ukazovala jako katastrofální a nákladné dobrodružství. Pokud jste byli republikán a dívali se vstříc nadcházejícím volbám, situace vypadala beznadějně.

V primárkách republikáni očekávali, že se debaty budou soustředit na dvě hlavní témata: nekonečnou válku v zahraničí a finanční krizi. Nestalo se tak. Když různí kandidáti začali vést kampaň na setkáních v městských sálech a na stadionech po celé zemi, zjistili, že nejvíce rozprouděným tématem je imigrace.

V roce 2007 prezident George W. Bush podpořil komplexní plán reformy imigrace, který by umožnil milionům lidí bez oficiálního pobytu získat plné občanství. John McCain, jeden z republikánských kandidátů na prezidenta v roce 2008, pomáhal tento plán prosadit. Teď se setkával s republikánskými voliči a byl překvapen, jak silně jsou rozhořčení. I v oblastech, kde byla imigrace minimální, zůstávala hlavním tématem.

Na jednom setkání, frustrovaný dalším dotazem na „mexické nelegály“, kteří údajně ohrožují místní komunitu, McCain vybuchl: „Paní, žijete v New Hampshire, z čeho přesně máte strach? Z bandy rozčilených francouzských Kanaďanů?“

Pro hlavní proud republikánských politiků byl kořen této rozšířené obavy zřejmý: imigranti se stali obětními beránky za pocity nejistoty, které deindustrializace a politika volného trhu přinesly velké části USA v posledních třiceti letech. Mitt Romney, další z kandidátů v roce 2008, to chápal. Věděl, že mnohé politiky volného trhu, které sami republikáni podporovali, zdevastovaly průmysl a rozložily veřejné služby.

Automobilky a ocelárny zavíraly, protože USA hledaly levné dovozy. A základní státní služby byly dávno privatizovány nebo chronicky podfinancované, protože vše bylo obětováno tržní ideologii.

Romney to všechno věděl, ale oportunisticky hrál na pravicové předsudky. Dokonce začal napadat McCaina kvůli jeho vstřícnému postoji k imigraci a naznačoval, že McCain nerozumí skutečným obavám pracujících Američanů.

Z toho všeho vyplynulo odmítnutí toho, co George W. Bush nazýval „soucitným konzervatismem“. Místo otevřeného, internacionalistického pohledu na svět, který republikánská strana zastávala posledních třicet let, Romney pro politický zisk podněcoval nativistické předsudky. Toto téma se v následujících letech znovu a znovu vracelo.

15. září 2008 podala investiční banka Lehman Brothers žádost o bankrot. Krátce poté začaly globální trhy prudce klesat. Finanční krize, která celé léto tiše doutnala, náhle naplno propukla.

Prezident George W. Bush reagoval rychle a sestavil plán na stabilizaci trhů. Libertariánská křídla uvnitř Republikánské strany však chtěla, aby byly trhy ponechány samy sobě a „opravily se“ bez zásahu státu. Nechtěla žádnou vládní intervenci.

Když Bush své plány oznámil, konzervativní kongresmani jako Mike Pence z Indiany a Jim Jordan z Ohia byli rozhořčeni. Bylo proti všem jejich politickým instinktům, aby vláda zasahovala do logiky trhu. Ptali se, zda je Republikánská strana ještě vůbec konzervativní, pokud je ochotná zavádět takovou státní politiku.

S Bushovým odhodláním k rozsáhlé vládní intervenci se republikáni obávali, že v jejich programu nezůstane nic, co by je odlišovalo od demokratů. Ptali se: Co vlastně dnes zastupujeme?

Bush však trval na svém plánu. V tu chvíli se víc obával, že si obyčejní lidé nebudou moci vybrat peníze z bankomatů, než abstraktních úvah o tržní ideologii. Předložil proto TARP – Program na záchranu problémových aktiv – který znamenal záchranu bank a investičních firem na Wall Street v hodnotě 700 miliard dolarů.

Tento program stabilizoval nejhorší fázi krize, která přesto stála mnoho lidí práci, domovy i životní sny. TARP se stal předmětem vášnivých sporů uvnitř Republikánské strany a rozpoutal vzpouru proti „velké vládě“ napříč jejími křídly.

Když byl program předložen Kongresu, republikáni ho nejprve odmítli poměrem hlasů 133 ku 65, než je hrozba finančního chaosu nakonec přiměla ke schválení. Přesto byli rozzuření, že byly porušeny základní principy volného trhu.

Mimo samotnou stranu se nad rámec těchto ideologických sporů prosadil jednoduchý příběh: Wall Street byla zachráněna, ale ostatní byli podvedeni. Od té chvíle se v zemi uchytila populistická nálada nepřátelská vůči vládě – ať už republikánské, nebo demokratické. To mělo v následujícím desetiletí zásadní důsledky.