Americké prezidentství

Od svržení první atomové bomby na Hirošimu v roce 1945 až po podpis Zákona o občanských právech o dvě desetiletí později měli američtí prezidenti nesmírný vliv na svět, ve kterém žijeme. Někdy se může zdát, že prezident Spojených států má téměř neomezenou moc – jako by mohl jednat čistě podle vlastní vůle. Je to ale skutečně tak? Rozhodně ne.

Prezident USA je ve svých pravomocích přísně omezen americkým politickým systémem a ústavou. Otcové zakladatelé, poučení tyranským vládnutím Británie, navrhli systém, který měl znemožnit, aby se jakákoli jednotlivá osoba stala všemocnou. Jaká tedy existují pravidla, která prezidenta omezují, a jak vznikla?

Tyto úryvky vás provedou dlouhou a proměnlivou historií amerického prezidentství. Dozvíte se mimo jiné, že americké prezidentství bylo ve skutečnosti politickým experimentem, jak se původně nazýval Bílý dům a proč dělba moci paradoxně přispívá k jednotě státu.

V roce 1783 porazily povstalecké síly v Novém světě britskou monarchii a Spojené státy americké získaly nezávislost. Po tomto vítězství připadl skupině mužů, běžně označovaných jako Otcové zakladatelé, úkol navrhnout ústavu a stanovit pravidla vlády pro nově vzniklou republiku.

Trvalo to nějaký čas, ale v roce 1787 představili novou strukturu vlády Spojených států – ústavní demokracii s prezidentem v čele výkonné moci. Prezident měl být do určité míry podobný monarchovi a zároveň premiérovi. Měl vést vládu, rozhodovat o každodenních záležitostech a být tváří národa.

Vytvoření této funkce bylo experimentem ve způsobu vládnutí, a proto se zakladatelé záměrně vyhnuli starému titulu „guvernér“, který byl spojen s britskou koloniální správou, a zvolili neutrálnější označení „prezident“. Tento termín pochází z latinského slova praesidere, tedy „předsedat“, a nebyl zatížen žádnými britskými asociacemi.

Otcové zakladatelé se také chtěli odklonit od systému britské šlechty. Aby tedy mohli jmenovat tento nový typ vůdce, přišli s experimentálním volebním systémem. Jeho základem byl princip „rozdělit, abychom sjednotili“ – moc byla rozdělena mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složku, aby žádný jednotlivec ani instituce nemohli uchvátit kontrolu a nastolit monarchii či jinou formu despocie.

Ani mezi zakladateli však nepanovala shoda na tom, jak by měl systém přesně fungovat. Vznikly dva ideové tábory. Na jedné straně stáli antifederalisté. Ti chtěli, aby hlavní moc zůstala v rukou jednotlivých států, a navrhovali, aby byl prezident volen nepřímo – podle toho, která strana měla v Kongresu více zástupců jednotlivých států. Na druhé straně stáli federalisté, kteří prosazovali, aby prezidenta volili přímo občané. Věřili, že takový postup lépe odpovídá centralizované výkonné moci prezidenta.

Nakonec byl nalezen kompromis v podobě volebního kolegia. Tato experimentální instituce se skládá z členů – „volitelů“ –, které vybírají občané jednotlivých států. Každý stát má počet volitelů úměrný své populaci. Prezidentský kandidát, který získá většinu hlasů volitelů, vyhrává volby. Pokud žádný kandidát většinu nezíská, rozhodování se přesouvá do Kongresu.

Tento proces byl zakotven v původní ústavě a v základních rysech platí dodnes.

Na počátku věřili američtí vůdci, že jejich nová země potřebuje vlastní hlavní město, oddělené od jakéhokoli státu – místo, kde by prezident sídlil v rezidenci odpovídající významu jeho funkce. V roce 1790 bylo rozhodnuto, že takové město vznikne: Washington, D.C., založený na základě tzv. Zákona o rezidenci.

Kongres se nakonec shodl na centrálně položeném území mezi Marylandem a Virginií podél řeky Potomac. Kromě Bílého domu, sídla výkonné moci, měl být Washington, D.C., také domovem zbývajících dvou složek federální vlády. Kapitol se stal sídlem Kongresu a zákonodárné moci, zatímco Nejvyšší soud představuje nejvyšší instanci soudní moci.

Nějaký čas se Bílý dům označoval prostě jako Prezidentský dům. Po jeho poškození během války v roce 1812 a následné obnově, kdy byla budova natřena na bílo, se však postupně vžil název Bílý dům.

Ústava výslovně stanoví, že tři složky vlády mají být oddělené, a jasně vymezuje i roli prezidenta. Při psaní ústavy však existovaly tři různé představy o tom, jak rozsáhlé by měly být prezidentské pravomoci. První koncepce, označovaná jako prezidentská vláda, přisuzovala nejvyšší autoritu výkonné moci. Druhá, tzv. kongresová vláda, dávala Kongresu právo schvalovat nebo vetovat jakékoli prezidentské rozhodnutí. Třetí model, vláda s oddělenými složkami, předpokládal spolupráci Kongresu a prezidenta, přičemž si každá složka zachovává svou nezávislost.

Právě pro tuto poslední variantu se zakladatelé na konci roku 1787 rozhodli – jen něco málo přes rok předtím, než se George Washington stal prvním prezidentem Spojených států. Konečným cílem tohoto experimentálního způsobu vládnutí bylo skloubit efektivitu s ochranou před tyranií.

V tomto systému žádná složka vlády nemusí spoléhat na jinou, aby plnila své základní úkoly, zároveň však ani soudy, ani Kongres, ani prezident nemohou jednat bez kontroly a soustředit v rukou příliš velkou moc. V systému brzd a protivah hrají klíčovou roli dva nástroje: prezidentské veto a proces schvalování.

Pokud prezident nesouhlasí se zákonem, který Kongres přijal, může jej vetovat. Kongres však může prezidentské veto přehlasovat dvoutřetinovou většinou. A zatímco prezident jmenuje členy své vlády, žádný kandidát se nemůže funkce ujmout bez souhlasu Senátu.