Alchymie nás

Je neuvěřitelné, jaký technologický pokrok lidstvo za posledních několik století učinilo. Ještě poměrně nedávno jsme žili při svíčkách, dnes je náš život nepřetržitě osvětlen září obrazovek telefonů a počítačů. Dříve jsme se spoléhali na slunce a měsíc, abychom zjistili, kolik je hodin, dnes máme na všech zařízeních mimořádně přesné hodiny. Lidé kdysi prožili celý život v jedné vesnici, dnes můžeme během krátké doby cestovat po celém světě.

Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jak jsme se do tohoto bodu dostali? Přemýšleli jste o tom, jak předsudky ovlivňují způsob, jakým určité technologie používáme? Nebo jací byli lidé v době, kdy ještě neexistovalo nahrávání zvuku – a jak nás tato schopnost změnila?

Následující kapitoly vám nabídnou mnohovrstevnatý pohled na příběhy některých z nejdůležitějších technologií, které kdy člověk vynalezl. Zároveň vás povedou k tomu, abyste kriticky přemýšleli o důsledcích těchto technologií pro lidskou zkušenost – v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak železnice a hodiny přispěly ke vzniku amerického kapitalismu, jak telegraf ovlivnil podobu americké prózy a proč se proti přítomnosti fotoaparátů Polaroid v apartheidní Jižní Africe zvedla vlna protestů.

Elizabeth Ruth Naomi Belville si vydělávala na živobytí prodejem poněkud zvláštní služby. Každý týden cestovala do Královské observatoře v Greenwichi v Londýně. Tam si seřídila své kapesní hodinky – přezdívané „Arnold“, které kdysi patřily vévodovi ze Sussexu – podle greenwichského středního času. Poté obcházela domácnosti lidí, kteří měli její službu předplacenou.

V čem tato služba spočívala? Umožňovala zákazníkům přesně nastavit jejich vlastní hodiny podle Arnolda. Takto si Belville vydělávala téměř padesát let, od roku 1892 až do své smrti v roce 1940: doslova prodávala čas. Lidé jí říkali „greenwichská dáma času“.

Základní myšlenka je tato: zdokonalení technologií měření času prohloubilo naši posedlost časem.

Belville byla úspěšná proto, že Arnold byl mimořádně přesný. Byl vyroben z nejkvalitnějších materiálů a i přesto, že pocházel z 18. století, ukazoval čas lépe než většina tehdejších hodin. Ve 20. století však byla přesnost Arnolda překonána.

V roce 1939 se ve výloze obchodu na Fulton Street na Manhattanu v New Yorku objevily nové hodiny. Brzy se u nich začaly zastavovat stovky kolemjdoucích, aby si podle nich seřídili své vlastní časomíry. Tyto hodiny byly neobyčejně přesné, protože obsahovaly zvláštní druh krystalu – křemen.

Křemen má jedinečnou vlastnost: když jím prochází elektrický proud, začne vibrovat. V roce 1927 přišel kanadský vědec Warren Marrison na to, jak této vlastnosti využít ke zvýšení přesnosti hodin. Vyrobil tenký křemenný kroužek a pomocí elektrických signálů jej rozkmitával stálou rychlostí 100 000 kmitů za sekundu. Tento mechanismus umožnil měřit čas s ohromující přesností.

Vylepšené metody měření času jen posílily určité představy a ideologie s časem spojené. Puritánští osadníci, kteří v 17. století dorazili do Ameriky, pevně věřili, že čas se nesmí promarnit. Tento názor později podpořila i kapitalistická představa Benjamina Franklina, že „čas jsou peníze“.

V 19. století, kdy se Spojené státy industrializovaly a továrny se staly hlavním motorem ekonomiky, získalo měření a řízení času ještě větší význam. Továrny se spoléhaly na hodiny, které pracovníkům určovaly začátek a konec směny. Brzy rytmus továrny pronikl do všech oblastí moderního života – určoval, kdy se lidé probouzejí, kdy jedí a kdy chodí spát.

To bezpochyby zvýšilo produktivitu. Zároveň se však objevily názory, že právě tento rytmus, který nás provází dodnes, stojí i za rozšířením mnoha poruch spánku.

Ocel je výsledkem fascinující proměny. Když se uhlík spojí se železem, vzniknou dvě nové struktury, které se vrství jedna na druhou jako pláty dortu. Jedna vrstva je tvrdá, pevná a bohatá na uhlík, druhá je měkká, tvárná a s nízkým obsahem uhlíku. Samotný „dort“, obrazně řečeno, je ocel.

Právě kombinace těchto vlastností – tvrdosti a houževnatosti – které většina kovů současně nemá, činí z oceli vynikající materiál pro stavbu trvanlivých konstrukcí. Dosažení této křehké rovnováhy však nebylo snadné. Výroba oceli byla pracná a časově náročná – dokud plodný anglický vynálezce Henry Bessemer nezažil svůj „eureka“ moment.

Hlavní myšlenka zní: hromadná výroba oceli pro železnice navždy změnila americkou kulturu i obchod.

V roce 1855 dostal Bessemer nápad: přivést vzduch do kontaktu s uhlíkem bohatým surovým železem, takzvanou litinou. Roztavil litinu ve velké nádobě a dnem nádoby do roztaveného kovu vháněl vzduch. Jeho experiment vybuchl jako sopka a spálil část střechy budovy – ale byl úspěšný. Přidání vzduchu odstranilo z železa nečistoty a zároveň odfouklo přebytečný uhlík. Ten pak Bessemer v přesně odměřeném množství přidával zpět, aby získal ocel požadovaných vlastností.

V 60. letech 19. století tak byly vytvořeny podmínky pro hromadnou výrobu oceli. A na počátku občanské války už americké společnosti začaly budovat síť železničních tratí, které měly propojit lidi způsobem do té doby nevídaným.

Železnice v USA už existovaly, ale kolejnice byly z obyčejného železa, které nebylo dostatečně odolné – vydrželo zhruba dva roky. Ocelové kolejnice naproti tomu sloužily přibližně osmnáct let. V roce 1840 bylo ve Spojených státech 3 326 mil železničních tratí z železa. Do roku 1900 už bylo ocelových kolejnic tolik, že by dokázaly obtočit zeměkouli desetkrát.

Vzdálenosti přestaly Američanům připadat tak ohromné – jev, který geografové označují jako „kompresi času a prostoru“. Ocelové kolejnice nakonec vedly k růstu a expanzi amerických měst a podpořily rozvoj obchodní kultury. Železnice usnadnily oběh místních produktů.

Vánoce, které před vznikem železniční sítě pro většinu Američanů mnoho neznamenaly, se staly oblíbenou tradicí. Možnost rychlého přesunu zboží podnítila proměnu Vánoc ve svátek obdarovávání, který podporoval ekonomiku, a proměnila nakupování v celonárodní zábavu.