Vzestup peněz

Charles Darwin zjistil, že život se vyvíjí prostřednictvím procesu zvaného přirozený výběr. Životní formy, které jsou nejlépe přizpůsobené svému prostředí, prosperují, zatímco ty méně úspěšné vymírají. V prostředí je obvykle k dispozici jen omezené množství zdrojů, které mohou podporovat život. Boj o tyto zdroje je krutý, protože neúspěch často vede k vyhynutí. Nejlépe přizpůsobené organismy dokážou šířit své geny prostřednictvím rozmnožování a postupně nahrazují upadající druhy.

Tento proces je nepřetržitý: druhy neustále vymírají a jsou nahrazovány novými. Změny bývají zpravidla omezené na menší oblasti, ale čas od času dojde k událostem, které vedou k hromadnému vymírání. Například před 64 miliony let vyhladil dopad meteoritu téměř veškerý život na Zemi, včetně většiny dinosaurů. V takových chvílích se nové druhy šíří do volných ekologických nik, které po sobě zanechaly vyhynulé organismy – podobně jako savci nahradili dinosaury po zmíněné katastrofě.

Finanční systém se vyvíjí podobně, prostřednictvím tržního výběru – finančního ekvivalentu přirozeného výběru. Finanční svět se neustále proměňuje díky novým technikám a inovacím, stejně jako se přírodní svět neustále vyvíjí. Firmy, které se dokážou novým podmínkám přizpůsobit, rostou, prosperují a ostatní je napodobují. To je finanční obdoba reprodukce genů. Naopak podniky, které se drží zastaralých postupů a nedokážou vytvářet dostatečné výnosy, jsou odsouzeny k zániku.

Někdy dojde i ve finančním světě k „hromadnému vymírání“ – například při kolapsech v letech 1929 a 2008, kdy zanikla celá řada finančních institucí i praktik. Vzniká tak prostor pro nové typy finančních firem a nástrojů. Finanční systém má tedy v jádru evoluční povahu.

Když španělští dobyvatelé v 16. století vtrhli do Střední a Jižní Ameriky, jejich hlavním motivem byla touha po zlatu a stříbře. Domnívali se, že čím více drahých kovů získají, tím více mincí budou moci razit, a tím pádem budou mít více peněz. Ve skutečnosti však zvýšená nabídka mincí vedla k jejich znehodnocení, bez ohledu na to, z jakého kovu byly vyrobeny.

Dobyvatelé si neuvědomili, že síla a hodnota peněz nevyplývá z jejich fyzické podstaty, ale z toho, co jsou za ně lidé ochotni zaplatit. Přebytek peněz vždy vede k inflaci. Nezáleží na tom, z čeho jsou vyrobeny, pokud jim společnost důvěřuje. Důvěra je klíčovým prvkem hodnoty peněz. Věříme, že peníze, které používáme, si udrží svou kupní sílu a že – na rozdíl od Španělů – naše centrální banky nebudou měnu bezhlavě rozmnožovat. Věříme také, že banky naše peníze bezpečně uchovají, a banky naopak důvěřují nám, že své půjčky splatíme. Bez této důvěry by peníze nebyly ničím víc než papírem, na němž jsou vytištěny.

Dnes jsou fyzické peníze samy o sobě prakticky bezcenné, protože papír a mince z běžných kovů mají jen zanedbatelnou vnitřní hodnotu. Naprostá většina peněz na světě navíc ani fyzicky neexistuje – je čistě virtuální a může být elektronicky převáděna po celém světě, aniž by kdy nabyla hmotné podoby. Tyto bezcenné symboly jsou přijímány jako nositelé hodnoty právě proto, že jim společně důvěřujeme. Hodnota peněz tedy vychází z důvěry, kterou do nich jako společnost vkládáme, nikoli z jejich materiální podstaty.

Vynález úvěru a dluhu patří k nejvýznamnějším milníkům v dějinách lidstva. Řadí se po bok technologických a vědeckých objevů jako jedna z hlavních hybných sil lidského pokroku. Nejstarší formy půjčování a poskytování úvěru nacházíme ve starověké Mezopotámii. Věřitelé tam jako potvrzení vkladu dostávali hliněné tabulky s vyrytým záznamem o tom, kolik jim dlužník dluží – v podstatě šlo o předchůdce dnešních dlužních úpisů (IOU, „dlužím ti“).

S rozvojem bankovních praktik se tento jednoduchý systém postupně proměnil v úvěrový mechanismus, jak ho známe dnes. Banky jsou hlavními tvůrci úvěru a prostřednictvím úvěrování rozšiřují peněžní zásobu v ekonomice. Expanze peněz znamená, že úvěr ve skutečnosti nové peníze vytváří.

Představme si, že vložíte do banky 100 eur. Banka si část této částky ponechá jako rezervu a zbytek – řekněme 90 eur – půjčí někomu jinému. Tento dlužník může půjčené peníze uložit do jiné banky, která zopakuje stejný postup: část si ponechá a zbytek, například 80 eur, opět půjčí dál. Z původních 100 eur tak v systému vznikne řetězec vkladů a úvěrů v celkové výši několika set eur a peněžní zásoba se fakticky rozšíří.

Tato měnová expanze sehrála klíčovou roli při financování ekonomického růstu, protože takto vytvořené peníze lze použít k investicím i k nákupu zboží a služeb. Bez základního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem by se finanční systém zastavil – nabídka peněz by se stala strnulou. Systém úvěrů a dluhů tak financuje ekonomiku právě tím, že vytváří nové peníze.