Velký vyrovnávač

Hlavní představa – alespoň na Západě – zní, že demokracie a kapitalismus zlepšily život moderních občanů. Demokracie má v zásadě podporovat spravedlnost a rovnost mezi členy společnosti a kapitalismus rozšířil vlastnictví majetku daleko za hranice bohatých a šlechty. Tyto kapitoly však naznačují, že historické důkazy ukazují spíše opak: vzestup kapitalismu a demokracie nedokázal problém nerovnosti vyřešit.

Autor uvádí řadu příkladů z různých společností a historických období po celém světě, aby ukázal, že skutečnou roli při zmírňování nerovnosti sehrály především otřesné události a katastrofy. Když sledujeme historické snahy vlád o omezení nerovnosti – a jejich výsledky – můžeme lépe porozumět tomu, jak se zapojit do dnešního boje za spravedlivější svět.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak byly sociálně strukturovány některé starověké společnosti,
• kdy a kde se objevily první zřetelné známky nerovnosti,
• a také o jednom z nejhorších míst a období, v němž byste se ocitnout rozhodně nechtěli.

Doba ledová byla pro lidstvo nesmírně náročným obdobím. Když konečně skončila, dalo by se čekat, že se lidský život výrazně zlepší. Ačkoli se v některých ohledech skutečně zlepšil, ne všechny změny spojené s příznivějším klimatem byly pozitivní.

Po skončení poslední doby ledové před zhruba 11 700 lety vstoupila Země do období klimatické stability, které označujeme jako holocén. V této době se lidé usazující se na Blízkém východě začali věnovat zemědělství a cílené produkci potravin, což nakonec vedlo k jejich přebytkům. Tím se otevřela cesta k nerovnosti: někteří jedinci začali hromadit větší plochy půdy a více potravinových zdrojů a zaměstnávali ostatní, aby na jejich majetku pracovali. Začala se formovat nová společenská struktura.

Na rozdíl od starších společností lovců a sběračů, kde byla moc rozložena poměrně rovnoměrně a horizontálně, byla společnost vznikající v holocénu hierarchicky uspořádaná, s jasně patrnými rozdíly mezi bohatými a chudými. Důkazy této nerovnosti nacházíme v archeologických nálezech starých asi 11 000 let, které poprvé ukazují výrazné rozdíly ve velikosti obydlí. Navíc rybí kosti nalezené u větších domů naznačují, že jejich obyvatelé jedli velké ryby, zatímco v menších domech se objevují převážně kosti ryb menších.

Technologický pokrok tak vedle zvýšení životní úrovně přinesl i negativní dopady na společnost. Nerovnosti se nevyhnuly ani menší kmenové komunity. V letech 500–700 n. l. například kmen Čumašů, žijící na kalifornském pobřeží, vyvinul nový typ kanoe, který umožnil více rybářům vyplouvat na otevřené moře. Brzy poté začali muži, kteří tyto kanoe vlastnili a spravovali, v kmeni dominovat. Získali kontrolu nad kmenovou půdou, náboženskými obřady i vedením válek.

Ostatní členové kmene jim na oplátku za ochranu a vedení začali odevzdávat klíčové obchodní komodity, jako byly potraviny a lastury. Nerovnost tedy existuje už velmi dlouho – a byla živena jak rostoucí životní úrovní, tak technologickými inovacemi. V další kapitole se podíváme na to, co tuto propast dál prohlubovalo.

Dnes často slýcháme o „jednom procentu“ populace, které ovládá většinu světového bohatství. Nebylo tomu tak ale vždy. Před tisíci lety byla půda v mnoha společnostech rozdělována podle relativně egalitárních pravidel.

Jednou z nejstarších civilizací, o nichž máme písemné záznamy, byli Sumerové. Usadili se v jižní Mezopotámii, na území dnešního Iráku, přibližně před 5 000 lety. V této starověké společnosti byla většina zemědělské půdy sdílena mezi početnými rodinami. Mužský zástupce každé rodiny rozhodoval o rozdělení výnosů ze společně obdělávané půdy tak, aby podíly byly srovnatelné.

Podobný systém vlastnictví nacházíme i ve starověkých čínských civilizacích. Přibližně před 4 000 lety v Číně lidé prakticky neznali koncept soukromého vlastnictví půdy v dnešním slova smyslu. Také další civilizace, například Aztékové v Mexiku nebo Inkové v Peru, uplatňovaly komunitní sdílení majetku.

Tento egalitární model však neodolal zkoušce času a držitelé kapitálu začali majetek postupně koncentrovat. Vraťme se k příkladu Sumerů: kolem roku 3000 př. n. l. začala náboženská elita skupovat půdu a najímala lidi, aby na jejích polích pracovali. Aristokracie ji následovala – privatizovala půdu, která po dlouhá staletí patřila rodovým skupinám.

Mechanismus byl často podobný: rodiny si braly půjčky, aniž by plně zohlednily vysoké roční úrokové sazby. Když pak měly dluh splatit, nezřídka musely prodávat svou půdu, a pokud to bylo zakotveno ve smlouvě, někdy dokonce i samy sebe do otroctví. Tak se vlastníci půdy dostávali k dalším majetkům a zároveň ostatní zbavovali možnosti nějaký majetek získat.

Lidé, kteří o půdu přišli, byli nuceni hledat zaměstnání právě u velkých vlastníků, jinak by nepřežili. Tím se ve společnosti vytvořila a dále prohlubovala výrazná nerovnováha.