Vědomé rozcházení

Když Gwyneth Paltrow a Chris Martin oznámili, že se „vědomě rozcházejí“, setkalo se to s mnoha skeptickými reakcemi. Jako by ani rozvod nemohli prožít jako obyčejní smrtelníci. Byla ale ta kolektivní cyničnost opravdu oprávněná?

Vědomé rozcházení není jen další celebritní trend typu šťávových detoxů nebo jadeitových vajíček. Jde o uznávaný terapeutický přístup, který nabízí párům cestu k obohacujícímu rozchodu. Ano, čtete správně – obohacujícímu.

Rozchody nemusí být nutně bolestné, plné nespokojenosti nebo dokonce toxické. Mohou probíhat laskavě, s respektem a s pocitem naplnění. Díky vědomému rozcházení můžete vy i váš bývalý partner uctít lásku, kterou jste sdíleli, i když mezi sebou přerušíte partnerské pouto.

Způsob, jakým dnes milujeme a žijeme vztahy, se rychle mění. Ještě poměrně nedávno společnost zakazovala manželství osob stejného pohlaví, mezirasové vztahy nebo třeba společné bydlení před svatbou. Dnes jsme v těchto ohledech mnohem flexibilnější – a prospívá nám to. Není tedy na čase změnit i způsob, jakým se rozcházíme?

V tomto shrnutí zjistíte:

• proč „šťastný konec“ není taková pohádka, jak se zdá,
• jak můžete proměnit nenávist v radost,
• a jaké běžné chyby při rozchodu vám mohou bránit v opravdovém uzavření a posunu dál.

Společnost je silně spjatá s představou, že být ve vztahu znamená uspět. Partnerství přináší finanční jistotu, společenský status, roztomilé příspěvky na Instagram a konec dotěrným otázkám příbuzných, proč ještě nejste vdaná nebo ženatý. Co by na tom nemělo být skvělé?

Problém je v tom, že pokud je být ve vztahu synonymem úspěchu, pak rozchod automaticky znamená neúspěch. A zatímco rozchody jsou samy o sobě těžké, stigma spojené se separací bývá často stejně těžké – nebo ještě těžší – než samotná ztráta vztahu.

Klíčové poselství zní: Musíte přestat hrát hru na hanbu.

Ztráta lásky je dost bolestivá sama o sobě. Když se k tomu přidá společenské stigma, které často dopadá na rozcházející se či rozvedené páry, může se bolest stát téměř nesnesitelnou.

Představte si, že by neexistovalo žádné stigma spojené s rozchodem. Že byste mohli odejít z nevyhovujícího vztahu, aniž byste cítili hanbu, kterou v sobě mnozí z nás nosí, když „selžou“ v ideálu „dokud nás smrt nerozdělí“.

A tady je jádro problému: „Dokud nás smrt nerozdělí“, jakkoli to zní vznešeně, není pro mnoho současných párů realistickým cílem. Tradičně mělo být manželství navždy. Jenže už jsme opustili řadu svatebních tradic, které nám přestaly sloužit.

Není už legální nutit indickou vdovu, aby se vrhla na pohřební hranici svého manžela. A čínské nevěsty už nemusejí mít svázané nohy, aby nemohly od manžela utéct. Jedna tradice, kterou jsme však dosud nezpochybnili, je konvenční slib nevěsty a ženicha, že spolu zůstanou „dokud je smrt nerozdělí“.

Anglicky mluvící páry si tento poměrně extrémní slib dávají už od čtrnáctého století. Pojďme si ho zasadit do kontextu. Ve čtrnáctém století byla průměrná délka života blíž čtyřiceti než osmdesáti let. A manželství bylo vnímáno spíš jako ekonomická dohoda než jako vyjádření romantické lásky.

Není náhodou, že právě v této době se začaly vyprávět pohádky, které končí „a žili šťastně až do smrti“. „Šťastně až do smrti“ je mnohem snazší dosáhnout, když „šťastně“ znamená především bezpečí a zajištění, nikoli romantickou vášeň, a když „až do smrti“ může znamenat jen deset či dvacet let.

Naše společnost může vnímat rozchod jako zdroj hanby – ale neměla by. A vy také ne. Skutečná hanba spočívá v tom, když se držíme zastaralého ideálu vztahu, který brání vám i vašemu partnerovi žít smysluplný a radostný život.

Pokud jste někdy prošli rozchodem, pravděpodobně jste si všimli, že způsob, jakým jsou rozchody zobrazovány ve filmech, je – mírně řečeno – nerealistický. Ženy jedí zmrzlinu v pyžamu s kamarádkami. Muži jsou kamarády vytaženi na divokou noční jízdu. A pak – bum! – všichni jsou připraveni jít dál.

Skutečné rozchody jsou ale jen zřídka tak jednoduché. Často je provázejí hořké hádky. Můžete zažívat vztek a smutek v míře, jakou jste dosud nepoznali. Vy i váš partner se můžete propadnout na nová dna, když se navzájem snažíte ranit.

Reálné rozchody nikdy nebudou tak uhlazené jako ve filmech. Nemusejí ale být ani surové a plné nenávisti.

Klíčové poselství: Nepěstujte v sobě nenávist.

Když jsou lidé zranění, mají tendenci zraňovat ostatní. A jen málo věcí v životě bolí tak jako vážný rozchod. Ve skutečnosti jsme biologicky nastavení tak, abychom cítili bolest, když se oddělujeme od někoho, koho milujeme.

Když ztratíme svou primární vazebnou osobu – typicky partnera či partnerku – cítíme se opuštění a v ohrožení. Spouští se náš evoluční instinkt přežití. Vstupujeme do režimu boje nebo útěku. Zvyšuje se hladina adrenalinu a racionální myšlení ustupuje do pozadí.

Nejprve bojujeme, abychom si svou primární vazebnou osobu udrželi. Když se ale ukáže, že jsme prohráli, přetaví se nahromaděný adrenalin ve vztek.

To není dobrá cesta. Abychom po rozchodu dosáhli skutečného uzavření, musíme se od původní vazby na partnera osvobodit. Příliš často však jen nahradíme pozitivní vazbu – lásku – vazbou negativní, tedy nenávistí.

Tato silná negativní vazba může lidi během rozchodu dohnat k šíleným činům. Jinak rozumní lidé se přistihnou, jak sledují svého ex na sociálních sítích, ničí jeho majetek, říkají kruté věci, které ve skutečnosti nemyslí – a někdy i horší.

Pokud se negativní vazba nezkrotí, může přetrvávat roky. A její udržování vám brání v tom, abyste se opravdu posunuli dál.

Jaká je tedy alternativa k napjatému, vzteklému rozchodu? Vědomé rozcházení. V další kapitole si vysvětlíme, co přesně to znamená.