Vanguard

Dva dokumenty rámují americkou revoluci: Deklarace nezávislosti, přijatá v roce 1776, a Ústava Spojených států, ratifikovaná v roce 1788. Oba texty potvrzují lidská práva, vyhlašují rovnost všech občanů a jejich od Boha dané právo na život, svobodu a hledání štěstí. Kdo ale vlastně byl občan?

Pro mnohé byla odpověď jasná: právo utvářet budoucnost této politické komunity náleželo jen bílým mužům. Od samého počátku se proti tomuto vylučujícímu statu quo stavěli Afroameričané a ženy – a černé ženy stály v čele tohoto odporu. Lobovaly, vedly soudní spory a organizovaly se, aby dosáhly zrušení otroctví a ukončily zbavení volebního práva všech žen.

V tomto shrnutí se seznámíme s některými z těchto pozoruhodných žen a prozkoumáme jejich úsilí o rovnost, spravedlnost a birasovou demokracii, která by naplnila ideály americké revoluce.

Krátká poznámka, než začneme: následující text obsahuje potenciálně znepokojivé pasáže, včetně popisu sexuálního napadení v části 4. Zvažte prosím, zda je pro vás vhodné číst dál.

Během této cesty se také dozvíte:

• proč se tolik žen zapojilo do hnutí proti otroctví,
• co černé ženy dělaly v době, kdy jižanské státy bránily Afroameričanům ve volbách,
• a proč byla aliance mezi bílými a černými ženami často napjatá.

Americká revoluce byla bojem za svobodu. Zpočátku šlo o svobodu od britské nadvlády. Jak se však válka blížila ke konci, začali se Američané dovolávat revolučních myšlenek o rovnosti všech také v boji proti jinému nepříteli: otroctví.

Odpůrci otroctví existovali už dříve, jen málokdo však požadoval okamžité osvobození zotročených Afroameričanů. I ti, kteří otroctví odmítali, se domnívali, že jeho rozpad potrvá desetiletí, ne-li staletí. Prozatím se soustředili na to, aby byly zákony dodržovány a aby skončilo nejkřiklavější týrání otroků.

Ve 30. letech 19. století však aktivisté začali požadovat mnohem radikálnější změny. Podníceni emancipací otroků v několika severních státech nyní tlačili na úplné zrušení otroctví všude. Tento abolicionismus byl součástí širšího reformního hnutí, jehož cílem bylo zmenšit propast mezi rétorikou revoluce a realitou života v nové republice.

Klíčová myšlenka této části je: Abolicionistické hnutí silně oslovovalo ženy, které samy usilovaly o vlastní emancipaci.

Abolicionismus vzkvétal v tisku. Po celé zemi vznikaly desítky novin – černošských i bělošských – věnovaných šíření povědomí a obhajobě této věci. Jak ale zasáhnout srdce a mysl Američanů? Redaktoři těchto listů se zaměřili na pravděpodobné spojence. Podle nich nebyla žádná skupina otevřenější morálním argumentům proti otroctví než ženy.

Jejich články proto zdůrazňovaly sexuální vykořisťování zotročených žen a praxi otrokářů rozdělovat rodiny. Důkazy stály jednoznačně na jejich straně – šlo o silné důvody, proč se postavit proti otroctví. Americké ženy však nacházely ještě další důvody, proč se k abolicionistům připojit: často vycházely z vlastní zkušenosti.

I jim bylo upíráno volební právo a byly vystaveny tomu, čemu se někdy říkalo „sexuální otroctví“. Nemohly volně nakládat se svým majetkem, byly připoutány k násilnickým manželům jednostrannými manželskými zákony a postrádaly jakákoli politická práva. Mnohé bílé ženy ze středních vrstev tak začaly vidět paralely mezi svými životy a osudy zotročených Američanů. Obě skupiny byly příkladem nesvobody a nespravedlnosti, které je třeba odstranit.

Tyto ženy začaly hrát v abolicionistickém hnutí stále hlasitější roli. Kde to ale nechávalo černé ženy? Jak uvidíme v další části, jejich cesta k vedoucím pozicím v hnutí byla mnohem obtížnější než cesta jejich bílých protějšků.

Hester Lane se narodila jako otrokyně v Marylandu. O jejích raných letech víme jen málo, ale v roce 1820 už byla svobodnou ženou žijící v New Yorku. Jako úspěšná podnikatelka s vlastním dekoračním podnikem vynikala ve městě, kde většina černých žen pracovala jako pradleny nebo služebné.

Lane nezapomněla na lidi, které nechala v Marylandu. Jako oddaná abolicionistka využívala své peníze k financování Americké společnosti proti otroctví (AASS) a k vykupování otroků na aukcích. Ve volném čase pomáhala vést Výbor bdělosti, organizaci zaměřenou na ochranu černých Newyorčanů a uprchlíků, kteří ve městě hledali svobodu.

Talentovaná, ambiciózní a osvědčená odpůrkyně otroctví – Lane byla přirozenou kandidátkou na vedoucí pozici v abolicionistickém hnutí.

Klíčové sdělení této části je: Navzdory obrovským přínosům byly černé ženy z vedení hnutí proti otroctví systematicky vytlačovány.

V roce 1839 se AASS sešla na výročním zasedání v New Yorku. Členové strávili mnoho hodin debatou o jednom klíčovém problému: vztahuje se slovo „osoba“ v ústavě společnosti na muže i ženy? Nešlo o pouhé jazykové hašteření. Pokud by ženy byly „osobami“, měly by právo zasedat, mluvit, hlasovat a – co bylo nejdůležitější – zastávat funkce.

Ani jedna strana tehdy nezvítězila, ale frakce 123 mužů podala formální protest, v němž prohlásila, že účast žen ve vedení hrozí přinést „nepříjemnosti pro věc otroků“.

Následující rok byla otázka konečně rozhodnuta: ženy byly uznány za „osoby“ se stejnými právy jako muži. Ženy jako Lane už neměly zůstávat jen pomocnicemi v pozadí – konečně si mohly nárokovat pozice odpovídající jejich schopnostem.

Když ale došlo na volbu nových členů výkonné rady, stalo se něco podivného. Bylo nominováno pět žen – Hester Lane a čtyři bílé aktivistky, včetně známých abolicionistek Lucretie Mott a Lydie Marie Child. Všechny byly zvoleny – kromě Lane.

Uvnitř AASS se rozproudila vášnivá debata o tom, co se stalo. Jeden z členů výkonné rady, Charles Ray, byl přesvědčen, že Lane byla odmítnuta proto, že je Afroameričanka, a prohlásil, že „princip práv žen neunesl její barvu pleti“. Navzdory vytrvalým popřením ostatních členů zůstával fakt, že čtyři bílé ženy pronikly do nejvyšších pater AASS, zatímco jediná černá kandidátka – Hester Lane – nikoli.