Upravený rozhovor

Snad každý z nás se někdy – ať už z donucení, nebo dobrovolně – postavil před publikum a přednesl prezentaci. A téměř každý, kdo to zkusil, se alespoň jednou setkal s tím, že nedokázal udržet pozornost a zájem posluchačů.

Existuje několik pastí, kterým byste se měli vyhnout, pokud chcete, aby vaše prezentace byla úspěšná – a právě o nich pojednávají tyto úryvky z knihy „Upravený rozhovor“. Nabídnou vám cenné poznatky o tom, co při prezentování dělat a čemu se naopak vyhnout.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak se během prezentace nestat poslušným studentem ani nervózním perfekcionistou, jak navázat skutečné spojení s publikem a jak se na vystoupení co nejlépe připravit.

Dříve či později se většina z nás ocitne před lidmi a musí něco odprezentovat. Ať už jde o prodejní prezentaci, nebo přehled projektu, mezi prezentací a vystoupením je zásadní rozdíl.

Vystoupení se podobá klasickému projevu: je napsané a předem připravené. Je pečlivě sestavené, nacvičené a řečník ho má plně pod kontrolou. Když například herec hraje, odděluje svůj svět od světa publika – staví pomyslnou zeď mezi jevištěm a skutečností. I když je závěrečná scéna Romea a Julie naprosto přesvědčivá, diváci nemají důvod k panice, když herečka hrající Julii spáchá sebevraždu. Vědí, že sledují inscenaci.

Podobně, když někdo pronáší klasický projev, „hraje roli“ – jeho slova jsou napsaná a připravená a publikum si je toho dobře vědomo.

Prezentace je naproti tomu mnohem méně předvídatelná, protože mezi prezentujícím a posluchači probíhá neustálá výměna. Právě tento interakční prvek prezentaci oživuje, poutá pozornost publika a podporuje skutečné učení. Mezi prezentujícím a posluchači by neměla stát žádná zeď; prezentace je proto méně jako vystoupení a více jako rozhovor.

Nejde však o ledajaký rozhovor. Prezentace je uspořádaný rozhovor. Běžná konverzace se totiž snadno odchýlí od tématu a ztratí se v neproduktivních směrech. Aby prezentace zůstala věcná a srozumitelná, potřebuje určitou strukturu – rámec, kterého se drží, a přitom si zachovává jistou míru spontánnosti.

To je náročné v tom, že jako prezentující musíte mluvit s jasným plánem v hlavě a zároveň pružně reagovat na dění v místnosti a přizpůsobovat se nejistému průběhu své prezentace.

Když se ohlédnete za svými školními léty, učil vás někdo, jak udělat dobrou prezentaci? Pamatujete si, jak vaši učitelé hodnotili vaše vystoupení?

Většina žáků se naučí, jak prezentaci odříkat, a jsou hodnoceni podle předem daných kritérií. Tento přístup má však své slabiny. Studenti bývají posuzováni podle toho, jak dobře svou prezentaci přednášejí – tedy podle tónu hlasu, rychlosti řeči, dikce nebo očního kontaktu.

Myšlenka za takovým hodnoticím seznamem je, že učiteli umožní spravedlivě ohodnotit všechny. Bohužel se tato kritéria často lidem vryjí do paměti jako zlatá pravidla prezentování, ačkoli by k nim měli přistupovat s rezervou. Hodnotí totiž především to, jak dobře jste se připravili na přednes, nikoli jak dobře vaše sdělení skutečně zasáhlo publikum.

Tento školní přístup k prezentování vedl ke vzniku tří běžných, ale velmi neefektivních typů prezentujících: Poctivý student, Zábavný řečník a Nervózní perfekcionista.

Poctivý student se příliš upíná ke klasickým „pravidlům“ prezentace. Kvůli této posedlosti se soustředí hlavně na to, jak jeho vystoupení vypadá, místo aby sledoval, jaký má dopad. Výsledkem je, že ztrácí kontakt s přítomným okamžikem.

Zábavný řečník skvěle ovládá hlas i neverbální komunikaci a před lidmi se cítí jako doma. Protože je však ochoten udělat téměř cokoli, aby publikum pobavil, může se stát, že skutečný obsah zůstane v pozadí a nedostane se k posluchačům dostatečně jasně.

Nervózní perfekcionista zase donekonečna zkouší, memoruje a využívá všechny možné techniky, které mu mají pomoci potlačit nervozitu. Jeho přehnaná příprava se mu ale vymstí: publikum se do „rozhovoru“ nedokáže zapojit. A co víc – pokud se prezentace vlivem reakcí publika začne vyvíjet jinak, než si naplánoval (což je žádoucí), cítí se čím dál nervóznější, protože se odchyluje od svého připraveného scénáře.

Bez ohledu na to, co jste se učili ve škole, prezentování není o tom, jak vypadáte nebo jak zníte. Jde o to, jak vtáhnete publikum do společné konverzace, zároveň posílíte vlastní sebedůvěru a zbavíte se úzkosti. Právě tomu se budeme věnovat podrobněji dál.