Temné území

V době, kdy se konají národní volby, už takřka automaticky předpokládáme, že dojde k určitému množství online zásahů v podobě kybernetických útoků – možná i ze strany organizovaného zločinu či jiných pochybných zdrojů. Jak jsme se ale dostali až sem? Právě to je příběh, který vypráví Fred Kaplan.

Od raných dob špionáže a odposlouchávaných telefonních linek až po dnešní americký program kybernetické obrany v hodnotě miliard dolarů: kybernetická válka se rychle rozvíjí a nic nenasvědčuje tomu, že by se měla zpomalit. Podívejme se na některé z klíčových bitev této nové formy válčení – na ty, které zvýšily sázky, donutily americkou vládu brát bezpečnost mnohem vážněji a zásadně posílit ochranu svých systémů.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak NSA přiměla americkou vládu, aby začala kybernetickou kriminalitu brát vážně; který útok na Ministerstvo obrany změnil pravidla hry; a jak byly kybernetické útoky v devadesátých letech využity i k prosazování míru.

Možná byste čekali, že prvními lidmi, kteří pronikli do komunikačních sítí, byla skupina průkopnických počítačových expertů, používajících primitivní formu internetu. Historie odposlechu komunikace je však mnohem starší.

Už během americké občanské války si generálové uvědomovali, že jejich telegrafní zprávy jsou odposlouchávány, a proto pravidelně rozesílali falešné rozkazy, aby nepřítele zmátli a svedli ho na falešnou stopu. Během druhé světové války pak američtí a britští kryptografové dešifrovali klíčové zprávy vysílané německými a japonskými silami – odposlechy, které sehrály zásadní roli ve vítězství spojenců.

Poté přichází období studené války – zlatý věk špionáže, odposlouchávaných telefonních linek, rádiových signálů i mikrovlnných přenosů. Agenti na obou stranách železné opony dychtili zjistit, co druhá strana plánuje a jakými schopnostmi disponuje.

S nástupem informačního, respektive kybernetického věku se z umění odposlechu komunikace stává svébytný typ války. Ti, kdo pronikali do komunikačních linek, už neusilovali jen o to naslouchat a získávat informace; začali se volně pohybovat celými počítačovými sítěmi. A přitom mohli mazat, blokovat či měnit data – zkrátka dělat vše, co by nepřítele zmátlo nebo zpomalilo, ať už seděl na druhém konci města, nebo na druhé straně světa. To je kybernetická válka.

Příchod internetu zásadně zvýšil rizika spojená s odposlechem komunikace. Poprvé v historii byly v podstatě všechny počítače na světě – včetně těch, které obsahují tajné a utajované informace – propojeny do jedné obrovské sítě. A i když jsou data šifrována, každý ví, že je jen otázkou času, kdy někdo vyvine program, který dané šifrování prolomí.

Za Obamovy administrativy dostával prezident denní přehledy o kybernetických útocích, které prováděly například Čína a Rusko. Ačkoli je to samo o sobě znepokojivé, ještě děsivější je fakt, že prostřednictvím počítačových sítí se dnes ovládají rakety, zařízení na obohacování uranu nebo třeba přehradní uzávěry. I proto se kybernetická válka stala nedílnou součástí vojenských operací po celém světě.

V roce 2009 proto Obamova administrativa zřídila kybernetické velitelství. Jeho roční rozpočet vzrostl během tří let z 2,7 miliardy na 7 miliard dolarů.

19. duben 1995 začal v budově Alfreda P. Murraha ve federálním komplexu v Oklahoma City jako zcela běžný den. Krátce po deváté hodině ranní však skupina militantních anarchistů vedená mladým veteránem války v Zálivu Timothym McVeighem odpálila bombu, která zabila 168 lidí a dalších 600 zranila. Výbuch celkově poškodil nebo zničil 325 budov v okolí.

Od této chvíle byla americká vláda odhodlána razantně zakročit proti teroristickým útokům, zejména těm, které cílily na federální budovy a klíčovou infrastrukturu země. Brzy se ukázalo, že je nutné posílit i kybernetickou bezpečnost.

V roce 1997 proto prezident Clinton schválil zřízení komise, která se měla zabývat problematikou terorismu. V jejím čele stál Robert T. Marsh, jenž si k sobě přizval Willise Warea. Ware byl průkopníkem v oblasti počítačového inženýrství a bývalým šéfem RAND Corporation – analytického výzkumného institutu s úzkými vazbami na vládní bezpečnostní složky. Právě Ware pomohl Marshe přesvědčit, že kybernetická bezpečnost je nesmírně důležitá.

Už v roce 1967 napsal Ware studii nazvanou „Bezpečnost a soukromí v počítačových systémech“ jako reakci na záměr americké vlády spustit program ARPANET. ARPA, tedy Agentura pro pokročilé výzkumné projekty, sdružovala vědce z celé země, kteří pracovali na vojenských zbraňových a obranných projektech. Aby se jim usnadnila komunikace, byly počítačové konzole na jednotlivých univerzitách propojeny do jediné sítě – ARPANETu.

Wareova studie tento koncept kritizovala. Obával se, že by nepřátelé Spojených států mohli do sítě proniknout a ukrást cenné informace. Ačkoli se jeho práce ve federálních kruzích šířila, převládal názor, že Sovětský svaz ani jiné potenciální hrozby nejsou schopny provést tak sofistikovaný kybernetický útok, a síť byla přesto vybudována.

O třicet let později, kdy se ARPANET v podstatě proměnil v internet, se však Wareovy obavy ukázaly jako velmi oprávněné. Počítačové sítě a systémy po celém světě začaly představovat reálnou zranitelnost.

Během prvních šesti měsíců své činnosti zveřejnila Marshova komise zprávu, v níž požadovala výrazně robustnější program kybernetické bezpečnosti v USA. Reakce však nebyla taková, jakou by si Marsh ani Ware přáli. Varování opět nepadla na úrodnou půdu a Clintonova administrativa nepřijala žádná okamžitá opatření.