Tajemství Sand Hill Road

Na konci patnáctého století poskytla španělská královna Isabela kapitál podnikateli s mimořádně riskantním záměrem. Někteří by dokonce mohli říct, že byla první rizikovou kapitalistkou na světě. Tím podnikatelem nebyl nikdo jiný než Kryštof Kolumbus. Jeho cíl? Najít kratší cestu do Indie, aby ušetřil čas i peníze při obchodování se zbožím. A riziko neúspěchu? Extrémně vysoké.

Přenesme se do dnešního světa start‑upů financovaných rizikovým kapitálem. Neúspěch už sice neznamená smrt na otevřeném moři, ale riziko zůstává velmi vysoké. Ve skutečnosti téměř 90 procent start‑upů selže. A právě tady vstupují do hry dobří rizikoví investoři, tzv. venture kapitalisté (VC). Ti poskytují kapitál, aby slibní zakladatelé mohli své nápady uvést do života. Na oplátku získávají podíl na společnosti.

Kromě samotného financování venture kapitalisté zakladatelům radí v otázkách dlouhodobé strategie a pomáhají jim dosahovat klíčových cílů. Pro mnoho lidí ve světě start‑upů ale zůstává fungování VC fondů tak trochu záhadou.

Autor knihy, Scott Kupor, pracuje v jedné z nejvýznamnějších firem v oblasti rizikového kapitálu. V tomto shrnutí se s vámi podělí o některé své postřehy k životnímu cyklu firem financovaných venture kapitálem. Dozvíte se mimo jiné, co je Y Combinator a jak změnil prostředí rizikového kapitálu ve prospěch podnikatelů; proč se autorova firma rozhodla investovat do Airbnb; a jak se připravit na svůj první pitch před VC investory.

Téměř před půl stoletím, na začátku 70. let, se Silicon Valley stalo domovem řady nových firem působících v oblasti rizikového kapitálu. V následujících třiceti letech však většinu kapitálu v tomto regionu spravovalo jen několik málo fondů. To samozřejmě znamenalo, že právě ony měly značnou moc nad tím, kteří podnikatelé získají financování.

Od počátku 21. století se ale situace začala výrazně měnit. Sešly se dva zásadní trendy, které proměnily vztah mezi venture kapitálem a podnikateli.

Prvním byl rychlý technologický pokrok, díky němuž začalo klesat množství kapitálu potřebného k založení start‑upu. Na jedné straně byly servery, síťové technologie i prostor v datových centrech každým dnem levnější. Na druhé straně s nástupem cloud computingu odpadla potřeba budovat vlastní infrastrukturu a držet data fyzicky v kancelářích, což přineslo další úspory. Založení start‑upu tak najednou bylo méně závislé na podpoře venture kapitálu než dříve.

Druhým klíčovým faktorem bylo založení Y Combinatoru (YC) v roce 2005. YC je akcelerátor, který učí podnikatele, jak zakládat firmy a získávat financování od VC fondů. Mezi jeho slavné absolventy patří například zakladatelé Airbnb a Dropboxu. Y Combinator pomohl dříve roztříštěnou komunitu zakladatelů propojit, umožnil jim sdílet zkušenosti a tím vyrovnal mocenské postavení mezi VC fondy a podnikateli.

V této době vstoupila na scénu i autorova firma. V roce 2009 založili investoři Marc Andreessen a Ben Horowitz fond Andreessen Horowitz. Všimli si, že prostředí v Silicon Valley se mění, a pochopili, že venture kapitál musí podnikatelům nabídnout víc než jen peníze.

Mít generálního ředitele s jasnou vizí a produktem, který dobře zapadá na trh, bylo stále stejně důležité jako dřív. Zakladatelům ale často chyběly zkušenosti v dalších klíčových oblastech, jako je nábor lidí, marketing nebo prodej. A právě tady mohou sehrát zásadní roli VC fondy.

V Andreessen Horowitz je úkolem Scotta Kupora radit generálním ředitelům – zejména jim pomáhat budovat sítě kontaktů a vztahy s klíčovými lidmi i institucemi. Tímto způsobem fond vytvořil úspěšný model, který pomohl vyrůst několika dnes už obřím společnostem, jako jsou Pinterest, Slack nebo GitHub.

Zakladatelé ve velmi rané fázi často nemají ani hotový produkt, který by mohli investorům ukázat. Obvykle přicházejí do VC fondů jen s návrhem – s pouhou myšlenkou. To znamená, že investoři mají k dispozici jen minimum tvrdých dat, podle nichž by mohli posoudit, zda do takového start‑upu investovat. Musejí se proto mnohem více opírat o kvalitativní hodnocení.

První oblastí takového hodnocení jsou samotní lidé ve firmě. Jaké mají zakladatelé profesní zázemí? Jaké důkazy ve své prezentaci předkládají, že dokážou svou myšlenku skutečně dotáhnout na trh? A především – čím je jejich příběh výjimečný oproti desítkám dalších zakladatelů, kteří mohou mít podobný nápad?

Jedním z hlavních kritérií, která VC fondy sledují, je tzv. shoda zakladatele s trhem (founder–market fit). Jde o to, zda mají zakladatelé jedinečnou zkušenost, která jim dává zvláštní vhled do problému, který chtějí řešit, a do produktu, který chtějí vyvinout.

Příkladem je Airbnb. Jeho zakladatelé si všimli, že při velkých konferencích bývají hotely ve městě beznadějně plné. Napadlo je proto: proč si nepřivydělat tím, že účastníkům konference nabídnou levné přespání u sebe doma? Hosté by ušetřili a zakladatelé by měli na nájem. Tento jednoduchý, ale silný příběh přesvědčil i Andreessen Horowitz, který se rozhodl Airbnb podpořit.

Lidé jsou sice základem každého úspěšného podnikání, ale samotný produkt musí zároveň zaplnit reálnou mezeru na trhu, aby o něj zákazníci stáli. To obvykle závisí na tom, jak průlomový daný produkt je. Novinky od malých firem se jen těžko prosadí, pokud jsou jen nepatrně lepší než to, co už existuje – musí představovat skutečný skok vpřed.

Vedle týmu a produktu je třetím klíčovým faktorem velikost trhu. Ta je pro VC fondy zásadní, protože téměř polovina raných investic velkých fondů nakonec skončí neúspěchem. Aby tyto ztráty vykompenzovaly, potřebují, aby úspěšné start‑upy měly dostatečně velký prostor pro dlouhodobý růst.

Odhadnout velikost trhu ale může být obtížné, zejména pokud daný trh ještě neexistuje. Airbnb se například zpočátku vnímalo jen jako služba pro účastníky konferencí. Andreessen Horowitz však viděl dál – rozpoznal příležitost, aby se Airbnb rozšířilo do oblasti ubytovacích služeb obecně a postupně začalo konkurovat i hotelům. A přesně to se nakonec stalo.