Svět v chaosu

Od konce studené války se mezinárodní vztahy dramaticky proměnily. Ze světa, který se v zahraniční politice spíše držel zásady nezasahování, se postupně stává intervencionistický řád s rostoucím počtem mocenských center. Tyto kapitoly zkoumají geopolitický systém, který je stále více určován globálním chaosem – od zvěrstev, jež jsou příliš často přehlížena, až po teroristické hrozby, které slouží jako záminka k vedení nelegitimních válek.

Dozvíte se, jaké zahraničněpolitické strategie formovaly nový světový řád a co musí Spojené státy jako nejdominantnější mocnost udělat pro vytvoření stabilnějšího světa. Uvidíte také, že období studené války bylo ve skutečnosti poměrně klidné; jak se stalo, že mezinárodní intervence začala být vnímána jako ochranný princip až po zkušenosti s genocidou; a proč je válka v Sýrii ukázkovým příkladem pasivity, která vede ke katastrofě.

Při pohledu zpět do historie se může zdát, že po druhé světové válce následovalo dlouhé, relativně poklidné období. Tento zdánlivý klid však nebyl výsledkem náhlého pacifistického obratu světových vůdců. Přesněji řečeno, během studené války, která trvala od roku 1947 do roku 1991, bránila vypuknutí rozsáhlejších konfliktů globální rovnováha sil.

Například Severoatlantická smlouva propojila státy Severní Ameriky s řadou evropských zemí, které se rozhodly spolupracovat vojensky v rámci NATO. Tato dohoda stanovila, že útok na kteroukoli z těchto zemí se považuje za útok na všechny, což odrazovalo vnější aktéry od vojenských akcí.

Po válce navíc Spojené státy spustily Marshallův plán – rozsáhlý balík ekonomické pomoci pro země západní Evropy, zejména pro Francii, Německo a Spojené království. Jeho cílem bylo mimo jiné izolovat tyto státy od rostoucího vlivu komunistického Sovětského svazu. Rovnováha moci, vytvořená kombinací vojenských a finančních dohod, fungovala jako významná pojistka proti všeobecné válce.

Když Sovětský svaz v roce 1948 zablokoval silniční a železniční přístup do Západního Berlína kvůli sporům o správu rozděleného města, navzdory dramatickému napětí nedošlo k přímému střetu. Místo toho západní státy zahájily letecký most, v jehož rámci denně létaly stovky letadel nad východním Německem do Západního Berlína.

Největší zárukou proti ozbrojenému konfliktu však byla existence jaderných zbraní, které výrazně omezily vojenské ambice dvou hlavních mocenských bloků – Spojených států a SSSR. Obě strany si uvědomovaly, že jaderná konfrontace by měla nepředstavitelně ničivé následky, a měly proto silnou motivaci vyhnout se jakékoli přímé srážce.

Rovnováha moci a hrozba jaderné destrukce ale nebyly jedinými faktory, které přispěly ke stabilitě. V následující části se podíváme na další klíčové prvky, jež pomáhaly udržovat globální mír v tomto období.

Máte někdy pocit, že světu vládnou finanční zájmy? Nebyli byste daleko od pravdy. Po druhé světové válce skutečně došlo k výraznému posunu směrem k upřednostňování ekonomiky a financí. Tento posun souvisel mimo jiné se způsobem, jakým byla po válce nastartována světová ekonomika – a právě to přispělo i k mezinárodní stabilitě.

Co se tedy stalo? V roce 1944 byl zaveden systém Bretton Woods, první ucelený mezinárodní finanční rámec, který měl znovu propojit velkou část západního světa. V rámci tohoto systému byl americký dolar stanoven jako hlavní světová měna a ostatní měny byly pevně navázány na jeho kurz. Součástí plánu bylo také to, že papírové peníze měly být kryty zlatem.

Přibližně ve stejné době vznikl Mezinárodní měnový fond. Tato nová instituce umožňovala státům v dočasných finančních potížích čerpat krátkodobé půjčky, aby překlenuly období platební neschopnosti. A nakonec Všeobecná dohoda o clech a obchodu, známá jako GATT, snížila náklady na export a import zboží přes hranice, čímž podpořila růst světového obchodu.

Takové mechanismy finanční podpory obecně posílily mezinárodní řád a tím nepřímo snížily riziko ozbrojených konfliktů.

Na tento ekonomický základ navázala diplomacie, která sehrála klíčovou roli při stabilizaci nově vznikajícího západního uspořádání. Nejvýraznějším příkladem byla Organizace spojených národů (OSN). Vytvořila platformu, na níž mohli světoví lídři vyjednávat o svých zájmech a řešit spory bez použití síly.

Rada bezpečnosti OSN byla pověřena dohledem nad mezinárodním mírem a bezpečností a v krajním případě mohla schválit i vojenský zásah, pokud byl ohrožen globální nebo regionální mír. Protože však hlavní mocnosti – Rusko, Čína, Spojené státy, Francie a Spojené království – disponují právem veta, bylo zároveň zajištěno, že OSN nebude snadno zneužita k útoku na jednotlivé státy.

Tento diplomatický systém, mezinárodní řád, který pomáhal chránit, a ekonomická pomoc, jež jej podporovala, představovaly další důležité nástroje, jak se vyhnout ozbrojeným konfliktům. Společně přispěly k udržení míru během studené války. Co ale následovalo poté?