Špinavé mysli

Znáte ten zmatený pocit, když jste zamilovaní až po uši a všechno, co váš milovaný říká nebo dělá, vás rozesměje nebo vám dělá radost? A pak se situace změní a najednou vás na vašem miláčkovi všechno jenom irituje? A jak po nějaké době ztratíte zájem o cokoli, co dělá?

Láska a sexuální přitažlivost jsou nekonečnou horskou dráhou a jednou z nejvzrušujících jízd, jaké člověk může zažít. Na rozdíl od jiných zvířat, jejichž pravidla a chování při páření a vytváření vazeb jsou poměrně stabilní a téměř rituální, u lidí nikdy nevíte, co přijde dál. Můžeme se ale alespoň pokusit pochopit mechanismy, které za tímto chaosem stojí.

A právě tady přichází ke slovu tato kniha. V následujícím textu se dozvíte, co má neurotransmiter dopamin společného s láskou, co máme společného s prérijními hraboši a proč by zpocené podpaží mohlo být vaší nejlepší šancí, jak konečně upoutat pozornost vyvoleného.

Moderní technologie a lékařská věda výrazně pokročily ve zkoumání lásky a touhy. Ještě než však takové metody a postupy začaly odhalovat fungování lidského těla, byli lidé v tom, které orgány řídí tyto hluboce lidské prožitky, pořádně zmatení.

Ve starověkém Řecku se Aristotelés domníval, že srdce je sídlem lidské inteligence i zdrojem naší vášně. Věřil také, že mozek má především chladicí funkci – tlumí emoce, když se vymknou kontrole.

V devatenáctém století se pak vědci začali více zajímat o mozek, i když jejich první přístupy byly mylné. V padesátých letech devatenáctého století položili Franz Joseph Gall a Johann Gaspar Spurzheim teoretické základy frenologie – „vědy“, která zkoumala tvar lebky, aby z něj odvozovala charakter a duševní schopnosti člověka. Podle frenologů stačilo přejet rukou po zadní části lebky a z jejího reliéfu určit, jaký má dotyčný „smysl pro lásku“.

Dnes víme, že to je nesmysl. Ve dvacátém století však začala technologie nabízet nové, mnohem účinnější způsoby, jak mozek zkoumat. Objevily se neurozobrazovací metody, jako je CT (počítačová tomografie) a PET (pozitronová emisní tomografie). Lékaři už se nemuseli spoléhat na hrboly na lebce, aby odhadovali funkce mozku.

A nakonec se v devadesátých letech dvacátého století objevila funkční magnetická rezonance, fMRI. Ta umožnila výzkumníkům – zejména neurovědcům – studovat mozek mnohem podrobněji tím, že sledují průtok krve v jednotlivých oblastech. Sken tak může ukázat, které části mozku se stávají aktivnějšími v reakci na různé podněty, například při prožívání lásky.

Stručně řečeno, dnes víme o fungování mozku mnohem víc než kdykoli předtím. V následujících kapitolách tuto znalost vztáhneme k sexu a lásce.

Jak dobře vlastně znáte svá bazální ganglia? Možná je čas to napravit. Tento shluk podkorových oblastí v předním mozku je zodpovědný za uvolňování neurotransmiteru dopaminu, který hraje klíčovou roli v lidském chování.

Dvě z těchto oblastí – ventrální tegmentální oblast (VTA) a substantia nigra – jsou na dopaminu doslova závislé: některé mozkové buňky v těchto strukturách ho ve velkém množství uvolňují. Dopamin tak sehrává mimořádně vlivnou roli v lidské biologii.

Vezměme si například Parkinsonovu nemoc. Řada studií ukázala, že nedostatek neuronů produkujících dopamin způsobuje příznaky Parkinsonovy choroby, jako jsou třes a poruchy hybnosti, často doprovázené kognitivním úpadkem. Další výzkumy prokázaly, že odchylky v hladinách dopaminu – ať už příliš nízkých, nebo naopak příliš vysokých – souvisejí s onemocněními, jako je schizofrenie, OCD či ADHD.

Dopamin je ale zásadní i v oblasti lásky. Stačí si vybavit, jak se lidé chovají, když se do někoho zamilují. Zažili jste někdy přehnanou radost z nějaké banální náhody – třeba že vy i vaše láska milujete sci‑fi filmy nebo meruňkovou marmeládu? Je zvláštní, jak se lidé upínají k takovým detailům a přisuzují jednoduchým shodám okolností obrovský význam, často v podobě „osudu“.

Podobné chování pozorujeme i u schizofreniků – a i tam je spojováno se zvýšenými hladinami dopaminu. Tato souvislost je jen jedním z příkladů toho, jak hluboce dopamin ovlivňuje naše chování, když jsme zamilovaní.

Další část bazálních ganglií, která se podílí na prožívání lásky, se nazývá mezokortikolimbický systém. Jde o dopaminergní dráhu, která pomáhá tělu zpracovávat odměny a tím ovlivňuje, jak se učíme novému chování.

Představte si, že se rozhodnete někoho políbit. Pokud je polibek příjemný, tělo to vyhodnotí jako odměnu. Dopamin vás tak učí, že toto chování stojí za to zopakovat – protože může znovu vést k „odměně“ v podobě lahodného polibku.