Sociální inteligence

Inteligence je složitý pojem, který se obtížně definuje. Lidé, kteří v některých situacích vynikají, mohou v jiných zcela selhávat. Všichni jsme se už setkali s člověkem, který má mimořádně vysoké IQ, ale zhroutí se, jakmile má vést nenucenou konverzaci na večírku. I proto se neurovědci a psychologové stále více zajímají o různé druhy inteligence, místo aby hledali jednu univerzální definici. A právě sem spadá sociální inteligence.

Sociální inteligence je to, co chybí člověku s brilantním logickým myšlením, který však nedokáže udržet rozhovor: schopnost správně „číst“ emoce, pocity a sociální situace. Tento typ inteligence je zásadní pro orientaci v sociálním světě. Umožňuje nám přiměřeně reagovat na chování druhých.

Ať už jde o odhad, jak zoufalý je potenciální lupič, nebo o pochopení, co trápí našeho partnera, sociální inteligence nám pomáhá svět chápat a vztahovat se k němu. V následujících kapitolách se dozvíte, jak se sociální inteligence liší napříč kulturami; proč sledování hororových filmů může děti později učinit méně plachými; a také proč je neustálé využívání sociální inteligence tak vyčerpávající.

Představte si, že vás někdo přepadne. Jak se v takové situaci co nejlépe vyhnout zranění? Klíčem k přežití v krizových momentech je umět správně „číst“ signály. Díky tomu dokážete odhadnout, jak agresivní nebo zoufalý útočník je, a podle toho zvolit reakci.

Této schopnosti se říká empatická přesnost. Je to důležitý aspekt sociální inteligence – schopnosti rozumět sobě i druhým v sociálních situacích. Empatická přesnost vám umožňuje vcítit se do druhého člověka. Nejde jen o to pochopit, co cítí, ale také proč to cítí.

Tento koncept dobře ilustruje studie psychologa Williama Ickese z University of Texas z roku 2001. Její uspořádání bylo jednoduché: dva lidé byli pozváni na schůzku. Jejich rozhovor v čekárně byl skrytě natočen. Na konci experimentu si účastníci záznam pustili a měli popsat, co si podle nich druhý v klíčových momentech myslel.

Výsledky jasně ukázaly, jak moc se empatická přesnost mezi lidmi liší. Například jedna žena si v rozhovoru nemohla vzpomenout na jméno učitele, o kterém mluvila. Její konverzační partner správně odhadl, že se v tu chvíli cítila hloupě. V jiném případě se žena během rozhovoru na chvíli „odpojila“. Její partner se domníval, že přemýšlí, jestli ji chce pozvat na rande. Ve skutečnosti ale myslela na divadelní hru, kterou nedávno viděla!

Empatická přesnost je tedy pro sociální interakci klíčová. Umět vykládat, co si druzí myslí a co prožívají, je nezbytné, pokud chceme reagovat přiměřeně. Nejde však jen o odhalování záměrů cizích lidí – empatická přesnost je zásadní i v intimních vztazích.

Práce kanadského sociálního psychologa Victora Bissonettea například ukazuje, že lidé, kteří dokážou rozpoznat, co si jejich partneři myslí a co cítí, mívají výrazně šťastnější vztahy a zůstávají spolu déle. Tento závěr podporuje i výzkum psychologů z University of California, Roberta Levensona a Johna Reufa. Jejich studie z roku 1992 ukázala, že vztahy obvykle začínají mít vážné potíže ve chvíli, kdy jeden partner sice pozná, že se ten druhý cítí smutně nebo úzkostně, ale nedokáže pochopit, proč tomu tak je.

Představte si ženu v hlubokém zármutku, které zavolá kamarádka. Když mluví o své ztrátě, zaslechne v telefonu ťukání do klávesnice a dojde jí, že ji přítelkyně ve skutečnosti vůbec neposlouchá… To je bolestná zkušenost, která je bohužel až příliš častá. Mnoho lidí má problém skutečně věnovat druhým plnou pozornost.

Autor zmiňuje rozhovor o muži, který byl beznadějně špatný v randění. Proč? Neustále mluvil jen o sobě a nebyl schopen se svých partnerek na cokoli zeptat. Jinými slovy, vůbec nevěnoval pozornost člověku, se kterým byl.

Přesně to opakovaně zažívala i operní pěvkyně Allison. Znechucená sebestřednými muži, kteří mluvili jen o sobě, si vytvořila jednoduchý, ale účinný „randicí test“ na odhalení špatných partnerů: měřila, jak dlouho trvá, než se její protějšek zeptá na otázku obsahující slovo „ty“. Jak popsala v článku pro New York Times v roce 2004, tento test velmi rychle oddělil zrno od plev. Muži, kterým to trvalo příliš dlouho, byli vyřazeni. Nakonec však potkala muže, který položil „ty“ otázku dřív, než vůbec stihla spustit stopky. Ten muž – Adam Epstein – se později stal jejím manželem.

Rozdíly ve schopnosti věnovat pozornost druhým ale nejsou jen individuální. Způsob, jakým s lidmi jednáme, často vychází z mnohem hlubších, kulturních kořenů. To si uvědomil japonský psycholog Takeo Doi, když navštívil Spojené státy.

Když dorazil do domu rodiny, u které měl bydlet, zeptali se ho, jestli má hlad a zda si dá něco k jídlu. Ačkoli měl obrovský hlad, zdvořile odmítl a šel spát s prázdným žaludkem. V Japonsku by stejná situace proběhla jinak. Doi tvrdí, že něco jako hlad hosta by se tam nikdy neřešilo přímo, ale spíše by se vycítilo. Japonská rodina by byla mnohem pozornější k jeho chování a nabídla by mu jídlo, aniž by se ptala, jakmile by si všimla, že se necítí zcela pohodlně.

Jak důležitá je taková pozornost v japonské kultuře, dokládá i existence zvláštního slova – amae – které označuje právě tento druh intuitivního porozumění potřebám a pocitům druhých.