Smysl pro styl

Představte si své oblíbené knihy. Co je na nich tak výjimečného? Volba slov, úvodní odstavce, dějová linie, nebo to, jak všechno dohromady hladce zapadá? Nejspíš všechno dohromady – jinými slovy, je to způsob, jakým autor pracuje se stylem.

Jak tedy tuto klíčovou spisovatelskou dovednost zdokonalit? Navzdory výroku Oscara Wilda, že „nic, co stojí za to vědět, se nedá naučit“, existují velmi konkrétní kroky, které můžete podniknout, abyste své psaní zlepšili.

Tato kniha – prostřednictvím rozboru různých typů textů z mnoha oblastí – pomáhá rozvíjet cit pro styl, ať už jste začínající romanopisec, novinář, šéf komunikace, nebo jen někdo, kdo chce psát působivé e-maily.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak prokletí znalosti dokáže udělat text téměř nesrozumitelným,
• proč může obyčejná čárka znamenat zásadní rozdíl,
• co jsou malapropismy a proč je lepší se jim vyhnout.

Existuje nespočet stylistických příruček, které mají spisovatelům pomoci zvládnout gramatiku a interpunkci. Většina zkušených autorů vám však řekne, že své dovednosti nezískali čtením těchto manuálů, ale pozorným čtením jiných textů, které je zaujaly.

Jinými slovy: studium kvalitní prózy je klíčové pro rozvoj solidních spisovatelských schopností.

Jako příklad poutavé prózy si vezměme úvodní větu z knihy Rozplétání duhy vědce Richarda Dawkinse: „Umřeme, a to z nás dělá šťastlivce.“

Dobrá próza upoutá pozornost silným začátkem a vyhýbá se klišé a banalitám. Chcete‑li svému psaní dodat nádech vznešenosti, vezměte si příklad z Dawkinse a okořeňte text trochou poezie.

Co když ale potřebujete sdělit abstraktní myšlenku? Jedním z nejúčinnějších způsobů, jak ji zpřítomnit, je použít živé obrazy, které myšlenku jednak objasní, jednak ukotví čtenářovu představivost. Ve stejné knize Dawkins popisuje nespočet nerealizovaných genetických možností jako „nenarozené duchy“ – silný, evokativní obraz.

Dawkins je odvážný už od prvního odstavce, což na čtenáře zanechá silný dojem. A právě to je cílem většiny literatury, bez ohledu na žánr.

Nemusíte se přitom omezovat jen na literární klasiky. Inspiraci může nabídnout i rubrika nekrologů. Texty Margalit Fox, která píše nekrology pro New York Times, jasně ukazují, že lze zachytit životní odkaz člověka na ploše 800 slov či méně.

Když například psala nekrolog Maurice Sendaka, autora knihy Kde žijí divočiny, charakterizovala jeho knihy větou: „Obecně chválené, občas cenzurované a občas pojídané.“ Tato hravá juxtapozice dokonale vystihuje široký dosah jeho tvorby – od kritiků, z nichž někteří jeho dílo odsuzovali, až po batolata, která, protože jsou ještě příliš malá na čtení, vnímají knihu jako další věc, kterou lze strčit do pusy.

Existuje mnoho stylů psaní, z nichž lze čerpat inspiraci, ale pokud jde o jasnost a stručnost, autoři i literární vědci se shodují, že žádný styl nepřekoná klasický.

Hlavním cílem klasického stylu je předkládat věci čtenáři tak jasně a jednoduše, aby je pochopil, ať je téma jakkoli složité. Aby toho autor dosáhl, musí se rozloučit s pedantskými či zbytečně analytickými tendencemi, které se tak často objevují v jiných stylech psaní – zejména v akademickém prostředí nebo v obchodních a právnických textech.

Fyzik Brian Greene například použil klasický styl ve svých článcích pro Newsweek, když odborně, ale srozumitelně vysvětloval neuvěřitelně složité téma: teorii multiverza. Využil jasné, každodenní obrazy a příklady, aby popsal, jak náš vesmír může být jen jedním z nekonečného množství souběžně existujících vesmírů.

Konkrétně Greene přirovnal multivesmír k dobře zásobenému obchodu s botami na šněrování, který vám může zaručit, že najdete svou velikost – jako metaforu pro dokonalé podmínky, jež umožnily existenci právě našeho vesmíru. Čím více párů bot máte k dispozici, tím větší je šance, že najdete ty pravé; čím více vesmírů existuje, tím pravděpodobnější je, že se v některém sejdou ty správné podmínky.

Je‑li klasický styl dobře zvládnutý, může čtenáři připadat, že je chytrý – text mu totiž umožňuje porozumět složitým věcem. Naopak špatně napsaný text dokáže čtenáře přimět, aby si připadal hloupě.

Klasický styl vychází z předpokladu, že autor a čtenář jsou si rovni, a text má čtenáře vést k pochopení probíraného konceptu. Špatné psaní dělá pravý opak: čtenáře často zanechává zmateného, plné nevysvětlených odkazů a zastrašujících pasáží, jimž průměrný čtenář jen těžko porozumí.

Neohrabaní autoři navíc často své tvrzení rozmělňují a zamlžují slovy jako „prakticky“, „zdánlivě“, „poněkud“ nebo obraty typu „dalo by se říci“ či „do určité míry“. Klasický styl naproti tomu informace předkládá jasně a sebevědomě.