Skrytá bohatství národů

Slyšeli jste někdy o daňových rájích? Pravděpodobně ano. V posledních letech jsme byli svědky celé řady skandálů, které se týkají bohatých a jejich neblahého zvyku skrývat peníze před státem. A kde je skrývají? V daňových rájích.

Od svého vzniku se daňové ráje staly oblíbeným způsobem, jak se majetní vyhýbají placení daní. Téma se často prezentuje jako čistě morální otázka. Ve skutečnosti je v tom ale víc, než se na první pohled zdá. Tato praxe totiž odčerpává peníze z veřejných rozpočtů, které by vlády mohly využít na jiné, mnohem důležitější účely.

Podívejme se tedy blíže na to, kde se skutečně skrývá bohatství národů a co lze udělat pro jeho odhalení. V tomto shrnutí zjistíte, proč se v 80. letech objevila nová vlna daňových rájů, jak lze odhadnout celkové množství nepřiznaného bohatství ve světě a co je FATCA a proč může sloužit jako dobrý model pro boj s daňovými ráji.

Jak si asi dokážete představit, světové války jsou nesmírně nákladné. Po první světové válce proto mnohé evropské státy zvýšily daně z příjmů ve snaze obnovit zničené komunity a pomoci válečným veteránům.

Extrémním příkladem byla poválečná Francie. V roce 1924 se nejvyšší sazba daně z příjmů zvýšila z původních dvou procent na ohromujících 72 procent. Podobné zvyšování daní probíhalo po celém kontinentu a bohatí Evropané začali hledat způsoby, jak se těmto daním vyhnout – nejčastěji tak, že přesunuli své peníze do jiných zemí.

Nejzřejmějším daňovým rájem se stalo Švýcarsko. Jako neutrální stát během první světové války zůstalo mimo boje, nemuselo proto dramaticky zvyšovat daně a zároveň mělo dobře rozvinutý bankovní sektor s vysokými úrokovými sazbami. Do roku 1938 spravovaly švýcarské banky zhruba desetkrát více zahraničního majetku než v roce 1920. Tehdy tato suma představovala asi 2,5 procenta celkového bohatství evropských domácností, což by v dnešních cenách odpovídalo přibližně 130 miliardám dolarů.

Na počátku 80. let pak začaly daňové ráje rychle přibývat. Když se ve Spojeném království dostala k moci premiérka Margaret Thatcherová, deregulovala britské finanční trhy. To umožnilo městům jako Londýn a Hongkong, stejně jako britským zámořským územím, například Panenským ostrovům, konkurovat Švýcarsku na trhu správy soukromého bohatství.

Brzy se podobná politika rozšířila i do dalších evropských zemí, jako je Irsko nebo Lucembursko, a lidé tak získali ještě více možností, kam své peníze přesouvat. Navzdory této konkurenci však švýcarské soukromé bankovnictví dál prosperuje. V roce 2015 bylo ve švýcarských bankách uloženo téměř 2,3 bilionu dolarů, což představuje osmnáctiprocentní nárůst oproti roku 2009. Pozoruhodné je, že 1,3 bilionu z této částky stále pochází od bohatých Evropanů – jde tedy zhruba o deset procent celkového majetku evropských domácností.

Nyní víme, jak daňové ráje vznikly. V další kapitole se podíváme na to, jak lidé své peníze do těchto rájů přesouvají.

Možná si vybavíte finanční krizi v Řecku, kdy veřejný dluh země dosáhl 350 miliard dolarů. To je znepokojivě vysoká částka. Ještě znepokojivější však je, že v roce 2014 bylo v daňových rájích uloženo 7,6 bilionu dolarů světového bohatství. Jinými slovy, osm procent globálního majetku domácností bylo skryto.

Přestože je toto bohatství ukryté, lze jeho rozsah odhadnout pomocí statistik o evidovaných aktivech a pasivech. Co to znamená? Podívejme se na příklad francouzského investora, který nakoupí akcie německé společnosti, například BMW.

Němečtí účetní zaznamenají prodej akcií BMW zahraničnímu investorovi jako pasivum – tedy závazek BMW vyplácet tomuto francouzskému investorovi dividendy. Ve Francii se naopak tato investice objeví v účetnictví jako aktivum, protože platby od BMW plynou do francouzské ekonomiky a podléhají tamnímu zdanění.

A teď přichází problém: pokud francouzský investor uloží tyto akcie na švýcarský bankovní účet, ve francouzských statistikách se už jako aktivum neobjeví a Francie je nezdaní. Vzniká tak globální nerovnováha: v souhrnných statistikách světové ekonomiky převyšují pasiva aktiva.

V roce 2014 dosáhl tento nesoulad ohromujících 6,1 bilionu dolarů. Když k tomu připočteme 1,5 bilionu dolarů v anonymních bankovních vkladech, dostaneme se na 7,6 bilionu dolarů, které jsou skryty především za účelem daňových úniků. A to je spíše konzervativní odhad.

Nezahrnuje totiž cenné nefinanční položky, jako jsou šperky, jachty nebo nemovitosti nakoupené v daňově zvýhodněných lokalitách. U těchto nefinančních aktiv je navíc prakticky nemožné přesně určit jejich hodnotu. I kdyby se to však podařilo, celkovou částku 7,6 bilionu dolarů by to pravděpodobně výrazně nezvýšilo. Lidé, kteří si své bohatství dokážou udržet, totiž jen zřídka investují většinu majetku do jachet či vil. Mnohem častěji volí rozumné a relativně bezpečné investice, například nákup akcií stabilních firem typu BMW.

Na první pohled to může působit poměrně neškodně. V další kapitole ale uvidíme, jaké škody tato praxe ve skutečnosti způsobuje.