Síla přítomnosti

Odpovědnost spojená s rodičovstvím může působit ohromně. Pečovatelé musí nejen zajistit, aby byly základní potřeby dítěte neustále naplňovány – zároveň ho mají připravit na život plný nejistot, složitých vztahů, výzev a nevyhnutelných zklamání. K tomu se přidává skutečnost, že mnoho dospělých sami takovou péči a přípravu nedostali, a úkol se pak může zdát téměř nemožný.

V tomto shrnutí najdou rodiče a pečovatelé poznatky a nástroje, které potřebují k tomu, aby byli dětem skutečně přítomní – způsobem, jenž přesahuje pouhou fyzickou dostupnost nebo poskytování materiálních věcí. Přijetím praktických kroků popsaných v této knize se každý může naučit, jak se s dětmi lépe propojit a nabídnout jim podporu, která jim pomůže vyrůst v odolné a sebevědomé dospělé se zdravými vztahy k sobě samým i k okolí.

V tomto shrnutí se dozvíte, co výzkumníci zjistili, když nechali miminka samotná v místnosti; jak může nesoulad mezi rodičem a dítětem představovat příležitost k růstu; a proč je opakování klíčové pro dobré rodičovství.

Když jste vyrůstali, všimli jste si někdy, jak se vztahy vašich přátel s jejich rodiči často zásadně lišily od těch vašich? Některé byly bližší, jiné vzdálenější, někdy až odcizené. Tyto klíčové vztahy se začínají utvářet už v den našeho narození a jejich povaha do značné míry závisí na péči, které se nám dostává v prvních dnech a během celého dětství.

Děti, jejichž potřeby jsou dlouhodobě a předvídatelně naplňovány, si se svými rodiči vytvářejí nejzdravější vztah – to, čemu psychologové říkají bezpečná vazba. Výzkum vývojové psycholožky Mary Ainsworthové, konkrétně její test „Podivná situace“, který zkoumal, co se děje, když pečovatelé nechají své děti v neznámé místnosti samotné nebo s cizími lidmi, to v 60. letech jasně ukázal.

Při pozorování rodin v domácím prostředí Ainsworthová a její kolegové zjistili, že děti rodičů, kteří byli citliví a pečovali o ně důsledně, vykazovaly nejbezpečnější typ vazby. Když rodiče odešli z místnosti, tyto děti dávaly najevo, že jim chybí, ale přesto dokázaly pokračovat ve hře; když se rodiče vrátili, radostně je přivítaly a pak se vrátily ke svým hračkám.

Bohužel některé děti zažívají péči a náklonnost jen nepravidelně, zatímco potřeby jiných nejsou naplňovány téměř vůbec. V krajních případech jsou rodiče od potřeb svých dětí hluboce odpojeni. Někdy je dokonce děsí nebo sami působí vystrašeně, což může být pro dítě velmi zneklidňující. V takových situacích si děti vytvářejí různé formy nejisté vazby, které vedou k nezdravému chování – například k potlačování vlastních potřeb a emocí, k trvalé úzkosti bez ohledu na to, zda jsou rodiče přítomní, či nikoli, nebo dokonce ke strachu z rodičů.

Pro děti s nejistou vazbou je bohužel obtížné tyto negativní dopady překonat; styly vazby si často neseme do dospělosti a ovlivňují naše vztahy s ostatními lidmi, včetně vztahu k vlastním dětem. Děti s nejistou vazbou se stávají dospělými, kteří jsou odpojeni od svých pocitů, vnímají svět jako nebezpečné místo a mají potíže důvěřovat druhým a navazovat s nimi blízké vztahy. To jim ztěžuje vytváření zdravých a podpůrných vazeb s jejich vlastními dětmi.

Naopak děti s bezpečnou vazbou vyrůstají v prostředí, kde zažívají – a učí se oceňovat – dobrou komunikaci. Dokážou lépe zvládat své emoce, rozumějí sobě i druhým, a proto se jim snáze navazuje hluboké spojení s jejich dětmi.

Nikdo však není odsouzen k tomu být špatným rodičem jen proto, jak byl sám vychováván; bezpečnou vazbu je možné se naučit i v dospělosti. Je k tomu ale potřeba zamyslet se nad vlastním dětstvím – případně s pomocí terapeuta – a přiznat si negativní dopady, které na nás mělo. Teprve potom můžeme podniknout kroky k uzdravení a začít vytvářet prostředí, v němž budeme schopni rozvíjet bezpečné vazby se svými dětmi.

Pamatujete si, jak jste se jako dítě zranili na hřišti? Možná jste si odřeli koleno nebo si dokonce něco zlomili – ale nakonec jste se zahojili a na tyto nehody jste časem zapomněli. Existují však dětské zážitky, na které se zapomíná mnohem hůř a které nás bolí i v dospělosti.

Když jsou děti vystaveny ohrožujícím nebo škodlivým zkušenostem, má to negativní dopad na jejich sociální, emoční i duševní vývoj. Ovlivňuje to také jejich fyzické zdraví. Studie o nepříznivých zkušenostech z dětství (Adverse Childhood Experiences – ACE) byla provedena v letech 1995 až 1997 Centry pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a zdravotní společností Kaiser Permanente. V rámci této studie bylo více než 15 000 účastníků dotazováno na běžné negativní zkušenosti, jako je emocionální a fyzické zneužívání, zanedbávání či život v dysfunkční rodině.

Rozhovory ukázaly, že lidé, kteří byli jako děti vystaveni takovým nepříznivým zkušenostem, měli v dospělosti větší potíže navazovat vztahy s ostatními, hůře zvládali životní výzvy, častěji trpěli zdravotními problémy a dožívali se kratšího věku než ti, kteří těmto zkušenostem vystaveni nebyli.

Ochrana dítěte před fyzickými i emočními hrozbami tedy není jen otázkou jeho okamžitého blaha – jde také o jeho budoucí vývoj a zdraví. Bohužel se někdy mohou právě rodiče stát pro své děti zdrojem ohrožení. Agrese – ať už fyzická, verbální, nebo vyjádřená výrazem obličeje a neverbálními signály – může v dětech vyvolávat strach a pocit nebezpečí.

Jako rodiče se občas cítíme frustrovaní. Je však důležité všímat si svých emocí a snažit se vyhnout agresivním reakcím. Užitečným nástrojem mohou být například dechová cvičení, která nám v náročných chvílích pomohou se zklidnit.

I ti nejklidnější rodiče ale občas ztratí nervy – jsme přece jen lidé. Když se to stane, můžeme dětem pomoci znovu se cítit v bezpečí tím, že se jim po incidentu omluvíme a co nejdříve s nimi strávíme čas, abychom vztah uvedli zpět do rovnováhy. Dětem tím zároveň předáváme důležitou lekci: vztahy nejsou vždy dokonalé, ale je možné je opravovat.

Posledním důležitým krokem k udržení dětí v bezpečí je otevřená komunikace. Když s dětmi mluvíte o tom, co se jim děje – ať už jde o šikanu ve škole, nebo zranění způsobené členem rodiny – a pomáháte jim tyto situace zpracovat, učí se, že se na vás mohou vždy obrátit a najít u vás bezpečí.