Rozumím tomu, co říkám?

Existuje něco horšího než probírat se smlouvou a snažit se prokousat hutným právnickým jazykem u věcí, které pro vás mohou být naprosto zásadní? Nebo zoufale usínat u akademického článku na potenciálně fascinující téma, který si ale nedokážete užít kvůli žargonu a mlhavé terminologii?

V dnešní digitální době, kdy už neexistují žádné limity na počet slov, musíme snášet víc nesrozumitelného psaní než kdy dřív. Dávno pryč jsou časy, kdy autor nebo redaktor musel sdělit svou zprávu naprosto jasně v rámci jednoho odstavce nebo jedné stránky.

V tomto shrnutí se seznámíte s pravidly srozumitelné komunikace. Nejenže si při tom zlepšíte vlastní styl psaní, ale znovu objevíte i krásu a význam jasnosti. Dozvíte se také, proč byste se měli vyhýbat trpnému rodu, jak se zbavit slov, která vaši zprávu zamlžují, a jak vymýtit „zombie“ a „kanibaly“ ve větách.

Pokud jste dlouholetým fanouškem kvalitní žurnalistiky, možná jste se kdysi těšili na každé nové číslo časopisu New Republic. Dokud vycházel na papíře, dalo se spolehnout, že v něm najdete skvělé čtení plné ostrého a poutavého textu.

V roce 2012 však časopis koupil spoluzakladatel Facebooku Chris Hughes, najal nové autory a přesunul vydání výhradně na internet. Mnozí se obávali, že kvalita půjde dolů – a tyto obavy se v podstatě potvrdily, když byl nový projekt v kryptickém tiskovém prohlášení popsán jako „cross-functional collaboration“ k „align themselves from a metabolism perspective“ jako „vertically integrated digital media company“.

Bohužel, podobné nesmysly dnes najdeme po celém internetu. Vezměme si další příklad: Financial Times tvrdí, že jejich online obsah „zlepšuje účinnost měřitelných výsledků učení“. Cože?

V dobách, kdy byly hlavním zdrojem informací tištěné noviny, měl autor jen omezený prostor, aby čtenáři sdělil svou myšlenku. To ho nutilo být jasný a jít přímo k věci. Naproti tomu online texty často zaplňují prostor spoustou slov, aby ve výsledku řekly velmi málo – zvlášť dnes, kdy se do hry přidává clickbait a falešné zprávy.

Nejde ale jen o weby a sociální sítě. Některé z nejhorších textů najdeme i v televizním zpravodajství a akademickém prostředí.

Nemusí to tak však být. Navzdory tomu, co se někdy tvrdí, psaní není vrozený talent, se kterým se člověk buď narodí, nebo ne. Stejně jako jakoukoli jinou dovednost ho lze zlepšovat, pokud máte odhodlání a jste ochotni na sobě pracovat.

I samotný Bard, William Shakespeare, na svém psaní tvrdě dřel. Od nepříliš působivých raných her až po pozdní díla, jako jsou Král Lear nebo Bouře, je jeho kariéra ukázkou toho, jak se oddaný autor může ve svém řemesle výrazně zlepšit. A totéž můžete udělat i vy.

V následujících kapitolách se podíváme na různé tipy a nástroje, které můžete začít používat hned dnes.

Na větách, které vás učili na základní škole, není nic špatného. Mějte ale na paměti: pokud jsou všechny postavené stejně, bude text brzy nudný.

Je dobré si připomínat, že hlavním úkolem věty je vyjádřit úplnou myšlenku – a že to lze udělat víc než jedním způsobem. Klasické větné struktury jsou vodítkem: zajišťují, aby podmět, sloveso a přísudek byly na svém místě a aby byla myšlenka snadno pochopitelná.

Podmět, sloveso a přísudek ale můžete i vynechat a přesto vytvořit užitečnou větu. Například odstavec může skončit jednoslovnou větou. Raduj se! (Vidíte?)

Další rada, kterou autoři často dostávají, zní: pište jednoduše. Platí to – a vždy je dobré hlídat si zbytečná příslovce a přídavná jména, která můžete odstranit, aby byly věty jasnější. Nechcete však psát jednu krátkou, nudnou větu za druhou.

Pamatujte, cílem je srozumitelná komunikace. Jednoduché věty typu „Kočka seděla na podložce“ jsou sice naprosto jasné, ale pokud čtenáře uspáváte nudou, nekomunikujete dobře. Odstavec složený jen z takových vět je únavný.

Užitečné rady mohou nabídnout i různé indexy čitelnosti, ale ani na ně byste se neměli příliš spoléhat. Od konce 19. století zkoumají badatelé vlastnosti srozumitelného psaní a vytvořili vzorce, jako je Fleschův index čitelnosti, který dává textu skóre podle toho, jak obtížně se čte. Existuje také Flesch–Kincaidova úroveň, která udává, kolik let školní docházky čtenář potřebuje, aby textu porozuměl.

Dalšími pomůckami jsou Gunning fog index a Dale–Challova formule, která navíc bere v úvahu, kolik „obtížných“ slov se v textu objevuje. Tyto analytické nástroje mohou být užitečné – například Fleschův vzorec říká, že ideální věta má v průměru 18 slov – ale zdaleka neřeknou všechno. Ve skutečnosti můžete napsat naprostý nesmysl a pokud použijete základní slovní zásobu a relativně krátké věty, dosáhnete v indexech dobrého skóre.