Retrománie

Určitě jste už slyšeli nějakého nostalgického bručouna, jak si stěžuje na žalostný stav dnešní hudby. „Dřív jsme hráli na skutečné nástroje,“ říkají takoví lidé, nebo „Za mých časů byla hudba inovativní.“ Většina z nás nad těmito sentimentálními nářky jen pokrčí rameny – ale co když na nich přece jen něco je? Co když to opravdu bývalo lepší?

Zkoumání hudby prvního desetiletí tohoto tisíciletí ukazuje, že stěžovatelé nejsou poháněni jen nostalgií a konzervatismem. Hudba bývala progresivnější, skutečně posouvala hranice. Možná je to právě hudba nultých let, která je plná nostalgie, konzervatismu a posedlosti minulostí.

Stačí otevřít oblíbenou streamovací službu a okamžitě vás zaplaví důkazy podporující argumenty těchto „bručounů“. V tomto shrnutí se dozvíte, proč by kapely jako Fleet Foxes bez hudby šedesátých let vůbec nemohly existovat; proč může být dubstep jedním z mála skutečně originálních žánrů po roce 2000; a jak nás technologie spíš udržuje v minulosti, než aby podporovala skutečnou inovaci.

Myslíte si, že kvalita hudby v novém tisíciletí klesla? Možná jste byli na nedávných koncertech takzvaně inovativních kapel a zklamaly vás jejich atonální akordy a mdlé zvukové experimenty.

Problém moderní experimentální hudby spočívá v tom, že její metody uvízly v minulosti a hudebníci se marně snaží přijít s něčím skutečně novým a vzrušujícím. V devadesátých letech tomu tak nebylo – tehdy byli fanoušci hudby neustále překvapováni inovativními umělci. Techno a rave explodovaly na scéně, podpořené improvizovanými, drogami poháněnými večírky, které se ilegálně konaly v opuštěných skladech.

Přelom století však znamenal nešťastný obrat v dějinách hudby: nové milénium nepřineslo žádnou zásadně novou hudbu. Tuto stagnaci si snadno uvědomíte, když zalistujete hudebními časopisy nebo projdete weby jako Wire, Pitchfork či Fact. Jejich články a recenze jasně ukazují, že se neděje nic převratného. Dokonce i ty nejexperimentálnější žánry vycházejí z myšlenek starých minimálně dvacet let – ať už jde o minimalistickou repetici drone a noise hudby, neomezené volné hraní improvizační hudby, nebo disharmonie atonální hudby.

Mainstreamová hudba nultých let se přesto snaží za každou cenu vypadat průlomově. Vezměme si například Black Eyed Peas. Aby působili jako ti, kdo jsou „na špici“, silně se opírají o futuristické a sci‑fi motivy ve svých klipech a používají robotické efekty na hlas, když hlavní zpěvák pronáší texty jako: „I’m so 3008, you’re so 2000 and late.“

Black Eyed Peas ale nejsou tak inovativní, jak by se mohlo zdát. Jejich rytmy připomínají beaty, které už na konci devadesátých let používala Missy Elliott, a jejich využití Auto‑Tune – zařízení, které s nepřirozenou přesností upravuje výšku hlasu a dává mu elektronický zvuk – proslavila Cher ve svém hitu „Believe“ už v roce 1998.

V dějinách hudby došlo k mnoha vzrušujícím posunům, ale popová hudba zažila svůj skutečný rozmach v šedesátých letech. Pokrok v hudbě lze dobře sledovat podle hlavních inovačních vln, které se odehrály od šedesátých do devadesátých let.

Šedesátá léta jsou možná nejznámější díky nástupu britských beatových skupin, jako jsou The Beatles a The Rolling Stones, ale to představuje jen malý zlomek tehdejšího dění. Toto desetiletí přineslo také folk rock, psychedelickou hudbu, soul a novou formu jamajské popové hudby zvanou ska.

Sedmdesátá léta byla možná ještě pestřejší: kapely jako Led Zeppelin, Blondie nebo Black Sabbath uvedly vzrušující éru glam rocku, funku, heavy metalu, diska, punk rocku a reggae. V osmdesátých letech se objevili inovativní mainstreamoví umělci jako David Bowie, Madonna, Prince a Michael Jackson, kteří se rozvíjeli souběžně s novými žánry, jako je rap a house. Toto desetiletí bylo také svědkem vzniku goth hudby a synth‑popových kapel typu Depeche Mode. Devadesátá léta pak přinesla vzestup rave hudby, grunge a experimentálních rockových kapel jako Talk Talk.

Tato přehlídka inovací se však náhle zastaví, jakmile se dostaneme k nultým létům. Většina nové hudby po roce 2000 nabízí jen mírně odlišný pohled na již existující žánry. Například emo je v podstatě punk rock osmdesátých let s drobnými změnami v melodice, stylu a prezentaci.

Možnými výjimkami jsou grime a dubstep, dva subžánry EDM, tedy elektronické taneční hudby. Tyto styly sice stavějí na rozbitých rytmech devadesátých let, jungle a garage remixů, ale dokázaly vytvořit nový zvuk, místo aby jen opakovaly předchozí styly. Interpreti jako Tinchy Stryder nebo Magnetic Man se dokonce prosadili v popových hitparádách. Nad rámec těchto úspěchů však grime ani dubstep nezískaly výraznější masovou popularitu.