Putinovi lidé

Vladimir Putin bývá často označován jako „náhodný prezident“ Ruska. Na první pohled se to může zdát výstižné – jeho vzestup k moci byl skutečně mimořádně rychlý. Po jeho jmenování ruským premiérem mnohé šokovalo, že se tak nenápadná, „šedá“ postava, jako byl Putin, náhle ocitla v tak vlivné funkci.

Putinův vzestup však zřejmě nebyl dílem náhody. Bývalí příslušníci KGB pečlivě sledovali jeho kariéru už od doby, kdy nastoupil do městské správy tehdejšího Leningradu. Testovali jeho loajalitu a zaznamenávali, jaký dojem budí při veřejných vystoupeních. Před vstupem do politiky i během své politické kariéry se Putin stýkal s lidmi z KGB a jeho prezidentství nakonec zajistilo, že jejich moc byla v ruské politice znovu pevně zakotvena.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak k tomu došlo – a jak to dodnes ovlivňuje jak Rusy, tak západní svět. Mimo jiné zjistíte, jak bombové útoky na obytné domy pomohly otevřít cestu Putinovu prezidentství, co se stalo podnikateli, který Putina obvinil z korupce, a proč Roman Abramovič koupil fotbalový klub Chelsea.

Už od dětství snil Vladimir Putin o tom, že se stane příslušníkem KGB, tajné policie Sovětského svazu. Byl odhodlán jít ve stopách svého otce – natolik, že ještě před dokončením školy zavolal na místní pobočku KGB v Leningradu a požádal o přijetí.

Během studia si Putin pečlivě vybíral přesně ty programy a předměty, které mu pracovníci KGB doporučili. Jejich pokyny plnil s maximální přesností. Svou agresi mezitím ventiloval tréninkem juda.

Jako čerstvě přijatý příslušník KGB byl v roce 1985 vyslán do Drážďan ve východním Německu. Právě tam se poprvé setkal s tajnými operacemi, pašováním i vraždami.

Klíčové sdělení: Než vstoupil do politiky, byl Vladimir Putin důstojníkem KGB.

Když Putin do Drážďan dorazil, město bylo považováno za bezvýznamnou periferii východního Německa. V celém městě působilo jen šest důstojníků KGB. Zároveň bylo východní Německo na pokraji bankrotu a vládnoucí komunistická strana byla v ohrožení.

V reakci na to spustila KGB tajnou operaci s krycím názvem Luch. Jejím cílem bylo vybudovat síť agentů, kteří by pronikli do politických kruhů a zajistili tak přítomnost KGB v Německu i pro případ znovusjednocení země.

Velká část Putinovy role v této operaci zůstává nejasná. Víme však, že se nakonec stal hlavním styčným důstojníkem KGB pro spolupráci se Stasi, tajnou policií východního Německa. Dokonce měl vlastní identifikační průkaz Stasi, který mu umožňoval vstup do jejích budov a usnadňoval mu nábor agentů pro operaci Luch.

Terorismus byl pro tuto misi rovněž zásadní. Tajná policie byla hluboce zapojena do činnosti Frakce Rudé armády, marxistické skupiny v západním Německu, která chránila zájmy KGB. Jednou byl například předseda Deutsche Bank na cestě do práce, když v jeho autě explodoval granát a okamžitě ho zabil. Je možné, že útok provedl člen Rudé armády; víme, že tato skupina se učila přesné vojenské techniky odpalu výbušnin ve výcvikových táborech napojených na Stasi. Smrt předsedy oslabila Deutsche Bank a otevřela prostor pro posílení bank napojených na Stasi.

Tyto tajné operace KGB a Stasi byly jen začátkem Putinova dlouhého vzestupu k moci.

V době Sovětského svazu tvořily vládnoucí komunistická strana a KGB nerozlučnou dvojici. Seznam finančních zločinů, které společně spáchaly, je prakticky nekonečný. Jedním z jejich schémat bylo fyzické pašování milionů dolarů k levicovým skupinám v zahraničí. Formálně šlo o prostředky získané z „darů“ komunistické straně: stát posílal peníze jejím členům a ti je pak prostřednictvím KGB převáděli do zahraničí.

Díky komunistické straně měla KGB faktickou kontrolu nad financemi a ekonomikou celé země. Vše se však změnilo s nástupem liberálních reforem za Borise Jelcina, který v roce 1991 vystřídal v prezidentském úřadě Michaila Gorbačova.

Klíčové sdělení: V devadesátých letech začala skupina mladých podnikatelských magnátů získávat větší moc než KGB.

V říjnu 1991 podepsal prezident Jelcin dekret o zrušení KGB a rozdělil ji na čtyři samostatné domácí služby. Přesto bývalí příslušníci KGB dál působili jako poradci, obsazovali vládní funkce a v první polovině devadesátých let kontrolovali ropný sektor.

Jejich moc však brzy začala slábnout. Z velké části kvůli Jelcinovým rozsáhlým demokratickým reformám, mezi něž patřila i privatizace řady průmyslových odvětví. Na scénu tak vstoupila skupina mladých podnikatelů – později známých jako oligarchové – kteří rychle nabývali na vlivu.

Navzdory reformám zůstávala státní pokladna prázdná. V reakci na to přišel bankéř Vladimir Potanin s „geniálním“ schématem, které vešlo ve známost jako privatizace formou půjček za akcie. Výměnou za to, že pomohou ruské vládě s úvěry, získají on a další magnáti podíly v některých z největších ropných a surovinových podniků.

Tento mechanismus umožnil magnátům získat obrovskou moc a vliv, který daleko převýšil postavení bývalých funkcionářů KGB. Jedna z dohod například dala Potaninovi kontrolní podíl v Norilsk Nickel, společnosti se ziskem 1,2 miliardy dolarů v roce 1995. Stačilo, aby vládě půjčil 170 milionů dolarů. Jak se dalo čekat, vláda půjčku nesplatila, a Potanin tak získal podíl v Norilsk Nickel za cenu samotné půjčky.

Noví oligarchové nyní ovládali klíčová odvětví ruského hospodářství. V Petrohradu však lidé z KGB stále drželi v rukou značnou moc.