Proti empatii

Ať už jsme v Káhiře, Manchesteru nebo Las Vegas, zdá se, že tragické události se dějí s děsivou pravidelností a zkoušejí naši empatii vůči mnoha obětem a jejich rodinám. Můžeme cítit smutek nad všemi nevinnými lidmi, kteří přicházejí o život, ale pokud budeme k sobě upřímní, možná zjistíme, že některé události v nás vyvolávají větší zármutek než jiné.

A to je jen jeden z důvodů, proč není dobré spoléhat se pouze na empatii. Pokud toužíte po světě, v němž lidé projevují stejný soucit s uprchlíky hledajícími azyl jako se svým sousedem, neobviňujte z neúspěchu nedostatek empatie. Spíše je třeba se zamyslet nad hluboce zaujatou povahou empatie samotné.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč některé tragédie vyvolávají mnohem větší veřejné pobouření než jiné,
• jak zrcadlové neurony pomáhají rychleji se učit,
• a proč nadace Make-A-Wish nemusí být tou nejlepší volbou, pokud chcete pomáhat co nejúčinněji.

Slovo empatie často slýcháme v běžných rozhovorech, obvykle ve spojení s nějakým bezcitným člověkem, kterému by „trocha empatie“ prospěla. Co ale přesně tento ceněný emoční zdroj je?

Empatie se obvykle definuje jako schopnost chápat a sdílet pocity nebo situaci, kterou prožívá jiný člověk. Abychom viděli empatii v praxi, můžeme se podívat na následky veřejné tragédie, jakou byl masakr na základní škole Sandy Hook v Newtownu v Connecticutu, kde 14. prosince 2012 střelec Adam Lanza zastřelil 20 dětí.

Bezprostředně poté, co se zpráva rozšířila, cítila autorova manželka potřebu zajít do školy, kterou navštěvovaly jejich vlastní děti, přestože nebyl žádný rozumný důvod se domnívat, že jim hrozí nebezpečí. Později téhož dne se autor zastavil na kávu a v kavárně zahlédl ženu, která plakala. Neznala nikoho z obětí střelby, ale měla děti ve stejném věku a cítila se naprosto zdrcená. Když prezident Obama pronesl veřejný projev, v němž vyjádřil soustrast k této tragédii, měl také slzy v očích.

Ve všech těchto případech vidíme, jak se lidé s dětmi dokážou snadno vcítit do rodičů v Newtownu, kteří přišli o své syny a dcery. To jsou příklady emocionální empatie.

Emocionální empatie se liší od empatie kognitivní, což je schopnost porozumět emočnímu stavu druhého, aniž bychom ho sami prožívali. Kognitivní empatii využívají například podvodníci nebo tyrani: dokážou rozpoznat slabiny oběti a zneužít je. Na rozdíl od emocionální empatie necítí bolest své oběti, ale mohou ji účinně využít ve svůj prospěch.

Emocionální empatie se může projevovat i fyzicky. Můžete vidět, jak někdo tvrdě spadne a udeří se do hlavy – a sami ucítíte bodavou bolest na stejném místě, kde se nešťastník zranil. Podobně spisovatel John Updike popsal, že cítil napětí v krku pokaždé, když jeho babička u jídelního stolu dostala jeden ze svých „záchvatů dušení“.

V posledních letech výrazně vzrostl zájem o empatii. Stačí se podívat na regály v kterémkoli americkém knihkupectví, abyste viděli, jak populární se tato oblast psychologie stala. Nejsou to však jen knihy – téma empatie se objevuje v komentářích v médiích, na konferencích, u nesčetných guruů osobního rozvoje i na mnoha kanálech na YouTube a blozích.

Ať už jde o obecné rady pro osobní růst nebo tipy na lepší rodičovství, zdá se, že neexistuje problém, který by údajně nešlo vyřešit zvýšením empatie. Autor navštívil konference a sledoval online komunity, kde je empatie vnímána nejen jako nástroj ke zlepšení osobního a pracovního života, ale i jako univerzální lék na problémy celého světa.

V roce 2014 se ve Spojených státech začal šířit pocit neklidu po několika případech, kdy byli mladí černoši zastřeleni policií. Při hledání řešení se objevily dvě protichůdné interpretace: jedni protestující tvrdili, že policistům chybí empatie vůči černé komunitě, zatímco druzí se domnívali, že naopak protestujícím chybí empatie vůči policistům a stresu a nebezpečí, kterému čelí.

To ukazuje, jak snadno může jednostranná empatie a úzkoprsost konflikt spíše vyhrotit, než uklidnit. Pokud se rozhodneme spoléhat na empatii, musí jít o empatii k oběma stranám – jen tak lze hledat řešení, která budou spravedlivá a prospěšná pro všechny.

Pokud může správně vyvážená empatie za určitých okolností působit pozitivně, vyvstává otázka: jak ji rozvíjet? Obrovský vliv má osobní zkušenost. Například rodiče dítěte se speciálními potřebami často výrazně zesílí v citlivosti a soucitu vůči všem lidem se speciálními potřebami.

Jinak musíme empatii u sebe i u druhých cíleně podporovat. Pro rodiče to znamená povzbuzovat děti, aby se zkoušely vcítit do ostatních – třeba otázkami typu: „Jak by ses cítil, kdyby se k tobě někdo choval takhle?“