Přítomnost

Pro mnohé z nás je veřejné vystupování noční můra. Dobrá zpráva ale je, že tak být nemusí. Jak vysvětluje autorka Amy Cuddyová, rozdíl mezi zmateným, nervózním projevem a sebejistým, uvolněným vystoupením spočívá v tom, jak dokážeme pracovat se svým tělem a nervovým systémem. A to není tak obtížné, jak by se mohlo zdát.

Několik jednoduchých cvičení, zaměření na správné držení těla a dechové techniky nám podle této knihy může pomoci proměnit jakoukoli prezentaci z uspávající povinnosti v poutavé vystoupení. Díky těmto tipům budete přesně vědět, co dělat, když se ocitnete ve stresující situaci.

V těchto kapitolách se dozvíte:

• proč by se „mocné pózy“ (power posing) měly stát vaším dalším zdravým návykem,
• jak je ovládnutí nervového systému vzdálené jen několik hlubokých nádechů,
• a proč vás způsob, jakým sedíte, může brzdit v tom, abyste se ve třídě nebo na poradě ozvali.

Představte si, že se snažíte uložit své dítě ke spánku a ukolébavkou mu pomoci usnout. A teď si představte, že tuto ukolébavku zpíváte s široce otevřenýma očima, svraštěným čelem a shrbenými rameny. Bez ohledu na to, jak uklidňující může být váš hlas, vaše neverbální komunikace vyšle napjatý, až agresivní signál, který při uspávání příliš nepomůže.

Je to proto, že naše tělo o nás někdy vypovídá víc než naše slova.

V roce 2000 provedla psycholožka Nancy Etcoffová na Harvardově univerzitě studii, která ukázala, jak zásadní je neverbální komunikace pro to, jak působíme na druhé. Ve studii byly dvě skupiny lidí. První tvořili lidé s afázií – poruchou, při níž mají potíže s porozuměním řeči. Druhou skupinu tvořili lidé bez těchto obtíží.

Obě skupiny sledovaly videa lidí, kteří mluvili. Někdy lidé ve videích lhali, jindy říkali pravdu. Účastníci měli za úkol odhadnout, kdy dotyční lžou a kdy mluví pravdu. Ukázalo se, že skupina s afázií byla v odhalování lží dlouhodobě úspěšnější.

Etcoffová se domnívá, že je to tím, že lidé s afázií se nemohou tolik spoléhat na slova, a proto věnují mnohem větší pozornost neverbálním signálům než ti, kteří řeči dobře rozumějí. A právě v neverbální komunikaci se často nejzřetelněji odrážejí skutečné pocity a myšlenky člověka.

Jak studie ukázala, neverbální komunikace je klíčovou součástí sdělení, protože prozrazuje stopy o našich opravdových emocích. Na to je dobré myslet zvlášť tehdy, když pronášíte důležitý projev. Pokud se například snažíte předat motivační poselství, vaše upřímné úmysly mohou být zpochybněny, jestliže bude vaše tělo napjaté a stažené – publikum si tohoto rozporu všimne.

Chceme-li být skutečně efektivními komunikátory, měla by naše slova odpovídat naší neverbální komunikaci. Aby se to podařilo, musíme sdělení, které předáváme, sami opravdu věřit. Jinými slovy, v komunikaci musíme být autentičtí – a v následujících kapitolách se podíváme na to, jak svou autenticitu posílit a komunikovat účinněji.

Knih o osobním rozvoji, které vyzdvihují význam sebereflexe, rozhodně není málo. Často v nich najdeme doporučení opakovat si věty jako „Každý den se zlepšuji“ nebo „Vždy vidím pozitivní stránku života“. Takové afirmace však bývají povrchní a jen zřídka přinášejí skutečný, trvalý efekt.

Existují ale různé typy afirmací a některé mohou být opravdu účinné – například když si vědomě připomínáme své základní hodnoty.

V roce 2014 provedl psycholog ze Stanfordu Geoffrey Cohen studii, v níž využil jednoduché cvičení zaměřené právě na posílení základních hodnot. Je tak jednoduché, že ho můžete vyzkoušet ještě dnes ve volné chvíli.

První krok: sepište si seznam věcí, kterých si v životě nejvíc ceníte – může to být kreativita, zdravý životní styl, píle, pomoc druhým, služba komunitě, spiritualita nebo cokoli jiného, co je pro vás opravdu důležité.

Potom si z tohoto seznamu vyberte jednu hodnotu, která je pro vás nejzásadnější, a napište krátkou úvahu o tom, proč je pro vás tak důležitá.

Jedna z účastnic Cohenovy studie si například jako svou hlavní hodnotu zvolila „být nápomocná“. Ve své eseji popsala, že věří, že by svět byl lepším místem, kdyby si lidé častěji našli čas pomáhat si navzájem.

Může to znít jednoduše, ale toto cvičení má překvapivé přínosy: zvyšuje odolnost vůči každodennímu stresu a pomáhá působit na druhé přesvědčivěji.

Napsání krátké eseje o jedné ze svých základních hodnot bylo součástí i studie amerických psychologů Davida Creswella a Davida Shermana z roku 2005. V ní jedna skupina účastníků psala o své klíčové hodnotě, zatímco druhá skupina psala text na náhodné téma.

Poté byli všichni vystaveni záměrně stresující situaci: museli před nepřátelsky naladěnou porotou přednést krátký projev a řešit matematické úlohy. Úroveň stresu se měřila pomocí vzorků slin, v nichž se sledovala hladina kortizolu – hormonu spojeného se stresem.

Jak už asi tušíte, u účastníků, kteří psali o svých základních hodnotách, nedošlo během stresové situace k nárůstu hladiny kortizolu. U druhé skupiny se naopak hladina kortizolu výrazně zvýšila.