Příběh na dobrou noc: Harriet Tubmanová

Příběhy na dobrou noc se nejlépe poslouchají. Podívejte se na audioknihu, abyste si je vychutnali naplno.

Znáte jméno Araminta Ross? A co jméno Harriet Tubmanová? Tato dvě jména patřila jedné a té samé výjimečné ženě.

Tento příběh na dobrou noc vypráví o tom, jak se z Araminty Ross – dívky narozené v otroctví – stala Harriet Tubmanová, svobodná žena, která se postavila za to, čemu věřila, a s odvahou a bez bázně bojovala za svobodu.

Chcete‑li se dozvědět víc o jedné z nejodvážnějších žen 19. století v Americe, udělejte si pohodlí a uvolněte se. Možná zavřete oči a představte si, jak se listy kalendáře otáčejí zpět, zpět, zpět – až do roku 1825.

Harriet Tubmanová vždy tvrdila, že se narodila v roce 1825. Její skutečný rok narození, stejně jako u většiny lidí narozených v otroctví, však nebyl nikdy zapsán. Víme ale, kde se narodila.

Na počátku 19. století bylo východní pobřeží Marylandu krajinou ohromující přírodní krásy. Pole plná obilí obklopovala záliv Chesapeake a vytvářela zelený koberec protkaný řekami, potoky a zátokami. Vodní ptáci i další druhy divoké zvěře tu žili v hojném počtu. Pod hladinou zálivu se rozprostírala rozsáhlá ložiska ústřic.

Právě do této idylické krajiny, poblíž městečka Bucktown, se narodila Araminta Ross.

Aramintini rodiče se jmenovali Benjamin Ross a Harriet Green – nebo Ben a Rit, jak jim říkala rodina. Je pravděpodobné, že Araminta měla nejméně deset sourozenců, ale přesný počet se ztratil v mlze dějin.

Pro bílé majitele této rodiny mohl Maryland působit jako ráj – země stejně bohatá jako krásná. Pro Aramintu, její rodiče a sourozence, kteří žili v otroctví, to však bylo spíše peklo.

Aramintina rodina žila v neustálém nebezpečí, že bude roztržena. Tento osud postihl dvě Aramintiny sestry, které byly prodány, když byla ještě malá holčička.

Araminta naštěstí prodána nebyla. Už v pěti letech však byla poslána, aby se starala o kojence „paní Susan“, ženy z okolí, která požádala Aramintina pána o pomoc.

Araminta trpěla strašným steskem po domově a bylo s ní velmi krutě zacházeno. Kdykoli dítě plakalo, paní Susan Aramintu zbičovala a zanechala jí jizvy, které jí zůstaly po celý život. Nakonec poslala podvyživenou a zesláblou dívku zpět k její rodině.

Tento cyklus se po mnoho let opakoval: Araminta sloužila v jedné domácnosti za druhou.

Ve dvanácti letech začala pracovat na polích. Kypření půdy a sklizeň byly vyčerpávající práce, ale Araminta dávala přednost prosté práci na čerstvém vzduchu před domácím prostředím, kde byla vystavena týrání od paní, jako byla Susan. Práce na poli navíc posilovala její tělo a brzy dokázala zvedat velké a těžké sudy s moukou na vozy.

I tato práce však měla svá rizika. Jeden incident málem Aramintu stál život.

Jednoho dne se jeden z otroků patřících Aramintinému pánovi pokusil o útěk. Dozorce si toho všiml a pustil se za ním. Araminta mu zastoupila cestu, a dozorce po uprchlíkovi hodil olověné závaží. Netrefil se. Místo toho zasáhlo Aramintu do hlavy a srazilo ji k zemi.

Po celé dny se pohybovala mezi vědomím a bezvědomím. Lebka se jí nakonec zahojila, ale zranění zanechalo trvalé následky. Po zbytek života trpěla náhlými výpadky vědomí a dalšími oslabujícími příznaky. Je pravděpodobné, že měla neurologické onemocnění podobné narkolepsii.

Přesto dál pracovala na polích. A pomalu znovu nabývala sílu.

Když bylo Aramintě asi devatenáct let, provdala se za svobodného černocha jménem John Tubman. O něm samotném víme jen málo, ale skutečnost, že byl svobodný, naznačuje, že si Aramintu vzal z lásky. V té době totiž platilo, že každý potomek zotročené ženy je podle zákona rovněž otrokem. Kdyby v tom nebyla láska, proč by si bral ženu, jejíž děti by se rodily do otroctví?

V letech po úrazu se Aramintina náboženská víra stala stále silnější hybnou silou jejího života. Ovlivňovala její pracovní morálku i rozhodování. Araminta měla pocit, že nad ní bdí Boží ochrana, a věřila, že je její povinností pracovat pro Boží věc.

Boží přítomnost a láska manžela – Araminta možná na čas našla určitý klid. Ten však netrval dlouho.

Krátce po svatbě objevila Tubmanová dokument, který navždy změnil směr jejího života. Šlo o písemnou dohodu mezi její matkou a bývalým majitelem její matky. V ní stálo, že ve věku 45 let bude Rit, Aramintina matka, a všichni její potomci propuštěni na svobodu. Protože Rit už bylo dávno přes 45 let, znamenalo to, že Araminta měla být už léta svobodnou ženou. Bývalý majitel však dohodu porušil.

V roce 1849 Aramintin pán zemřel. Místo aby jí to přineslo úlevu, naplnila tato zpráva její srdce strachem. Nový majitel ji mohl prodat a rodinu roztrhnout.

V letech před rokem 1849 se Aramintě opakoval jeden sen. Ve snu byla na útěku „jako pták“, vysoko nad poli, horami a městy. Nakonec dorazila k překážce. Někdy to byla vysoká zeď, jindy řeka. Překonat ji bylo nesmírně těžké – a právě když se chystala vzdát, objevila se skupina žen v bílém a přetáhla ji na druhou stranu.

Důvěřujíc Bohu i svým viděním se Araminta rozhodla vzlétnout i ve skutečnosti.

Na podzim roku 1849 se pod rouškou tmy osvobodila z okovů otroctví. Vydala se na sever. Na sever, osmdesát mil, vždy v noci. Na sever, tři temné, strachem naplněné týdny. Na sever – až dorazila do města Filadelfie.

Když Araminta dorazila do Filadelfie, bylo to, jako by vstoupila do jiného světa. Poprvé viděla černochy pracovat jako holiře a prodavače, námořníky i švadleny – a viděla, že se s nimi nezachází jako s majetkem, ale jako s lidmi, s občany. Všichni byli svobodní a žili život zcela odlišný od toho, který dosud znala.

Ani Filadelfie však nebyla skutečně bezpečná. Černochy tam často unášeli a prodávali otrokářům na jih. A největším nebezpečím nebyli nelegální obchodníci s otroky, ale samotný zákon.

Na konci 40. let 19. století proudily do Filadelfie rekordní počty uprchlíků z Marylandu, jako byla Araminta. V roce 1850 byl přijat Zákon o uprchlých otrocích, který dal federálním i místním úřadům větší pravomoc zadržovat uprchlé otroky. Začaly tvrdé zásahy.

Tváří v tvář těmto nebezpečím přijala Araminta jediný převlek, který měla k dispozici: nové jméno. A tak se z Araminty Rossové stala Harriet Tubmanová – jméno, které ji provázelo po zbytek života.

Vlastní osvobození inspirovalo Harriet Tubmanovou k tomu, aby pomáhala i ostatním dosáhnout svobody. Koncem roku 1850 už navázala kontakty v rámci Podzemní dráhy – sítě lidí a míst, která poskytovala úkryt a bezpečný průchod lidem prchajícím před otroctvím. A začala těchto kontaktů využívat, aby pomohla dalším zotročeným lidem přerušit jejich pouta.

V prosinci 1850 dostala Harriet zprávu, že její neteř Keziah – nebo „Kizzy“, jak jí říkala rodina – má být brzy prodána spolu se svými dvěma dětmi. Tato zpráva jí zlomila srdce. Kizzy byla její oblíbená příbuzná, Harriet jí říkala „sestro“. Navíc byla Kizzyina matka kdysi prodána na Jih a už o ní nikdy nikdo neslyšel. Měly být nyní Kizzyiny děti odloučeny od matky stejně, jako byla kdysi Kizzy odloučena od své?

Harriet byla odhodlaná zabránit tomu, aby se historie opakovala.

Zprávu o blížícím se prodeji poslal Kizzyin manžel John Bowley, svobodný černoch. S pomocí svých kontaktů a za Bowleyho spoluúčasti vymyslela Tubmanová plán, jak svou milovanou neteř zachránit. Přesné podrobnosti Kizzyina útěku už se nikdy nedozvíme – zde je však příběh, jak se dochoval v rodinné tradici.

Kizzy a její děti byly odvedeny k obchodníkovi s otroky v Cambridge v Marylandu. Přítomen byl i Kizzyin manžel John Bowley. Když se dražitel odebral na večeři, Bowley využil příležitosti. Tajně dostal svou rodinu na loď a převezl je přes záliv Chesapeake k mysu Bodkin Point poblíž Baltimoru, asi 37 mil daleko. Tam na ně čekala Harriet, aby je dovedla zbytek cesty do bezpečí.

Tubmanová sehrála v Kizzyině záchraně pozoruhodnou roli. Především se rozhodla podstoupit riziko cestovat v době, kdy mohl být jakýkoli černoch na cestách zastaven a vyzván, aby předložil doklady potvrzující jeho svobodu. Baltimore byl navíc pro uprchlé otroky obzvlášť nebezpečným místem. Přesto se tam Tubmanová vydala. Možná se jí nějak podařilo získat padělané doklady. Možná jí zkušenosti s nebezpečím ve Filadelfii dodaly odvahu a sebejistotu. Ať už to bylo jakkoli, pomoc Kizzy byla činem mimořádné odvahy a víry.

A nebylo to zdaleka naposledy.

Na jaře 1851 zachránila další členy své rodiny. Tentokrát pomohla svým bratrům a dvěma dalším mužům uprchnout – znovu riskovala a vrátila se do Marylandu. Krátce nato podstoupila ještě větší riziko. Vrátila se na místo svého otroctví, do rodného kraje poblíž Bucktownu, v naději, že se setká se svým manželem.

I tentokrát se Tubmanové podařilo vyhnout zajetí, výsledek cesty však byl daleko od šťastného. Když dorazila, plná představ o radostném shledání, zjistila, že se její manžel oženil s jinou ženou. Zklamaná neměla jinou možnost než se vrátit do Filadelfie.

Tato zdrcující zkušenost otřásla její sebedůvěrou. Místo aby se však vzdala, obrátila se Tubmanová ke své víře. Podle jejích slov k ní Bůh promluvil a připomněl jí, že musí pokračovat. A ona pokračovala – tentokrát s ještě větším odhodláním.

Do té doby už měla Tubmanová vybudovanou síť vztahů s „konduktory“ – lidmi, kteří byli připraveni uprchlým otrokům ukázat cestu k dalšímu bezpečnému domu neboli „stanici“. Sama se stala vynikající konduktorkou Podzemní dráhy.

V první polovině 50. let 19. století podnikala ročně dvě cesty na jih, často v zimě, kdy ji delší noc lépe chránila. Pokaždé přivedla zpět velké skupiny otroků, někdy i po desítkách. Do roku 1854 uskutečnila pět cest a pomohla osvobodit až třicet lidí. Za to si vysloužila další jméno. Lidé jí začali říkat „Mojžíš“, podle proroka, který vyvedl Izraelity z egyptského otroctví.