Pravda o důvěře

Mýlili byste se, kdybyste si mysleli, že důvěra hraje roli jen ve velkých životních momentech – na svatbách, při obchodních jednáních nebo při operacích srdce. Otázky důvěry ovlivňují prakticky každý aspekt našeho každodenního života a zabírají obrovské množství naší mentální energie, ať už jde o učení, romantiku, byznys nebo naše chování na internetu.

V tomto shrnutí se dozvíte o kořenech, důvodech a rizicích důvěry. Podíváte se na to, jak jiné živočišné druhy odhalují evoluční základy důvěry, a přečtete si, jak se opice dokážou tak rozčílit, když je jejich důvěra porušena, že po výzkumnících házejí jídlo. Zjistíte také, že ačkoli to může znít překvapivě, důvěřovat sám sobě je stejně velké riziko jako důvěřovat komukoli jinému – a proč může být důvěra v někoho mocnějšího než vy samotní velkou chybou. Nakonec pochopíte, proč jsou nejběžnější signály, podle nichž se lidé snaží poznat nedůvěryhodné jedince – například „podezřelé“ pohledy – ve skutečnosti zcela nespolehlivé. Naštěstí se naučíte i něco zásadního o řeči těla, co vám pomůže činit spolehlivější úsudky.

Každý den děláme rozhodnutí založená na důvěře. Chce-li si například kamarádka půjčit sto dolarů, půjčíte jí je? Ano, máte ji rádi, ale neznáte ji dlouho – dostanete někdy své peníze zpět?

Právě toto riziko je podstatou důvěry: když někomu důvěřujete, riskujete, že se nebude řídit jen svými krátkodobými sobeckými touhami, ale vezme v úvahu i dlouhodobý vztah, který spolu budujete.

Proč tedy vůbec důvěřujeme? Protože i když je to riskantní, důvěra v ostatní může přinést velké odměny. Důvěra je nezbytná k získání zdrojů a výhod, na které sami nedosáhneme. Spoluprací dokážeme víc než o samotě – a to se promítá do finančních, fyzických i sociálních zisků. Posíláme například své děti do školy v důvěře, že jim někdo jiný poskytne kvalitní vzdělání, abychom se sami mohli soustředit na vydělávání peněz.

Současně jsme ale biologicky naprogramováni, aby nás přitahovaly „sebecké“ krátkodobé individuální odměny. Naše mysl neustále vyvažuje příležitosti ke krátkodobým sobeckým ziskům, jako je třeba podvádění snoubence kvůli vzrušujícímu románku, proti dlouhodobým výhodám pro vztah a komunitu – například když odoláme krátkodobým pokušením a zvolíme méně vzrušující, ale láskyplný dlouhodobý vztah.

Tyto protichůdné touhy jsou výsledkem evoluce: vyvinuli jsme se tak, abychom byli reprodukčně úspěšní „vítězové“, nikoli svatí, kteří vždy dělají to správné. V pravěku byl svět plný nebezpečí, průměrná délka života byla krátká a naši předci neměli mnoho důvodů přemýšlet o velmi vzdálených důsledcích svého chování. To v nás zanechalo sklon občas ignorovat dlouhodobé vztahy ve prospěch sobeckého krátkodobého jednání – zvlášť když víme, že nám to pravděpodobně projde.

Evoluce však měla i opačný efekt: jakmile lidé začali žít ve skupinách, začali si všímat výhod spolupráce. Ukázalo se, že ti, kteří pomáhali ostatním – a kteří na oplátku pomoc dostávali – byli v dlouhodobém horizontu na tom lépe, protože z toho těžily obě strany.

Vzpomněli jste si na poslední situaci, kdy jste se rozhodovali, zda někomu důvěřovat? Měli jste sevřený žaludek nebo jste cítili bušení srdce? Je velmi pravděpodobné, že ano, protože důvěru vnímáme jak tělem, tak myslí.

Důvodem je, že naše pocity důvěry mají fyziologický základ. Lidé a další sociální primáti, jako jsou šimpanzi, sdílejí takzvaný bloudivý nerv – klíčový nerv, který vede přímo z mozku do hrudníku. Když je aktivován, má uklidňující účinek na tělesné funkce, jako je srdeční frekvence a pocení. Teprve když nás bloudivý nerv uvede do dostatečně klidného a zároveň asertivního tělesného stavu, jsme schopni cítit důvěru vůči ostatním.

Naše tělo také využívá hormony, jako je oxytocin, aby ovlivnilo, nakolik ostatním důvěřujeme. V experimentech, v nichž účastníci museli v týmech činit finanční rozhodnutí, se ukázalo, že postřik oxytocinu do nosu zvýšil důvěru a spolupráci mezi členy téhož týmu, zatímco vůči ostatním týmům naopak vzrostla nedůvěra.

Tento fyziologický základ stojí i za naším prvotním instinktem odhalovat a odmítat nespravedlivé a nedůvěryhodné chování. Experimenty ukázaly, že lidé okamžitě odmítají nabídky peněz, které se jim zdají nespravedlivé, i když to znamená odejít s prázdnou. Vnitřně cítí, že se s nimi nezachází fér, a jsou ochotni obětovat vlastní zisk, jen aby dali najevo, že druhá strana jedná nespravedlivě – a tedy nedůvěryhodně.

Tento instinkt je tak hluboce zakořeněn v naší evoluční minulosti, že ho sdílíme s našimi primátními příbuznými. Studie se šimpanzi ukázaly, že i oni nespravedlnost nesnášejí. V jednom experimentu dostávali šimpanzi potravinovou odměnu pokaždé, když splnili úkol, a reagovali zuřivě, když viděli jiného šimpanze, který za stejný úkol dostal chutnější jídlo. Šimpanz, s nímž se zacházelo nespravedlivě, odmítal horší odměnu přijmout, nebo ji dokonce hodil zpět na experimentátora.

Až tedy příště budete mít z někoho špatný pocit, zkuste naslouchat svému tělu – cítíte napětí, nebo uvolnění?