Požehnejte tomuto zmatku

Molly Baskette a Ellen O’Donnell jsou matky, které přečetly spoustu knih o rodičovství, ale nenašly v nich mnoho, co by odpovídalo jejich konkrétní situaci – tedy rodičům, kteří se snaží vychovávat křesťanské děti a zároveň je vést k odvážně progresivním postojům. Mnohé knihy, na které narazily, se citlivým tématům, jako jsou drogy, alkohol a sex, spíše vyhýbaly; a ty, které se jim věnovaly, to často dělaly nepříjemně autoritativním způsobem.

Rozhodly se proto spojit své zkušenosti a napsat společnou knihu o rodičovství. Baskette přinesla své dlouholeté zkušenosti z působení jako farářka v některých z nejprogresivnějších církví v USA, O’Donnell přidala klinickou odbornost, kterou získala během let praxe dětské psycholožky. Tyto úryvky čerpají z jejich společné moudrosti a nabízejí přehled základních principů rodičovství, které ztělesňují jak dobré křesťanské, tak progresivní hodnoty.

Zároveň poskytují rady, jak se orientovat v nuancích citlivých témat, kterým se jiné příručky buď vyhýbají, nebo je převádějí na černobílé morální příběhy. V tomto shrnutí se dozvíte, jak vychovávat děti schopné samostatného morálního uvažování, proč by křesťané měli usilovat o sociální spravedlnost a proč byste se s dětmi nikdy neměli snažit mít jen jeden „velký rozhovor“ o sexu.

Příliš dlouho se křesťanské rodičovství opíralo o jedno až příliš známé přísloví: „Kdo šetří hůl, nenávidí své dítě.“ Většina z nás s takovou „radou“ dnes naštěstí nesouhlasí – a Bible má k výchově dětí co říct i jinak.

Alternativní postoj, který stojí za následování, najdeme v jiném biblickém přísloví: „Vychovávej dítě podle cesty, po níž má jít; neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“ Zvlášť zajímavé je, že jazyk původní hebrejské verze naznačuje, že máme děti vychovávat „v souladu s jejich vlastním charakterem“.

Tato nuance je zásadní. Vychovávat děti v souladu, a ne v rozporu s „vláknem“ jejich povahy znamená uznat jedinečnost každého dítěte – a pak tomu přizpůsobit vlastní rodičovský styl. Jinými slovy, musíme upravit své výchovné metody tak, aby odpovídaly našim dětem, místo abychom se je snažili vtěsnat do jedné univerzální metody.

Přijmout tuto radu znamená položit si několik důležitých otázek: Kdo jsou ty děti, které nám Bůh svěřil? Jaké jsou jejich individuální silné stránky? K čemu přirozeně tíhnou? A co můžeme jako rodiče udělat, abychom spolupracovali s jejich od Boha daným temperamentem?

Při hledání odpovědí na tyto otázky často narazíme na problém ega. Tento pojem popisuje tendenci rodičů příliš se ztotožňovat s úspěchy a neúspěchy svých dětí. Je přirozené, že dětem fandíme – chceme, aby se jim dařilo a dosahovaly svých cílů – musíme si však dávat pozor, abychom nepřekročili hranici a nezačali jejich sny nahrazovat těmi vlastními.

Stručně řečeno, musíme se vyhnout tomu, aby v naší výchově hrálo příliš velkou roli vlastní ego. V praxi to může znamenat naučit se rozlišovat mezi tím, že chcete, aby vaše dcera získala dobré vzdělání pro svůj vlastní prospěch, a tím, že chcete, aby šla na Harvard proto, abyste si naplnili své ambice. Nebo to může znamenat přijmout, že váš syn nikdy nebude „akademický typ“ a že práce rukama je to, co ho v životě nejvíc naplňuje.

Vzdát se kontroly nad cíli svých dětí do budoucna může být těžké, ale právě taková introspekce je prvním krokem ke změně našich výchovných metod. Když oddělíme skutečný temperament a sklony našich dětí od našich vlastních idealizovaných představ, můžeme začít budovat nové rodičovské strategie od základů.

Přetváření našich výchovných postupů se může zdát náročné, ale existuje mnoho zdrojů inspirace. Jedním z nich je psychologická teorie zvaná teorie sebeurčení. Podle ní se každý rodí s vnitřním zdrojem motivace – a informovaní rodiče toho mohou využít ve prospěch svých dětí.

Jak? Klíčovým pojmem této teorie je autonomie. Pokud chcete, aby vaše děti projevovaly vlastní snahu, musíte je posilovat v tom, aby samy dělaly rozhodnutí. To jim umožňuje stát se autonomními – tedy mít svobodu i schopnost volit si vlastní cestu.

V teorii to může znít abstraktně, v praxi je to ale jednoduché. Autonomii podporujete tím, že dětem dáváte na výběr. Tím, že jim umožníte rozhodovat se samostatně, je učíte spoléhat se na vnitřní motivaci a důvěřovat vlastní nezávislosti.

Příště, až váš syn bude trvat na tom, že si uprostřed zimy vezme šortky, zkuste mu nejprve vysvětlit, proč jsou v daném počasí vhodnější kalhoty. A co když i tak bude na šortkách trvat? Tím se dostáváme k dalšímu důležitému bodu: podpora autonomie neznamená, že děti necháme dělat si, co chtějí.

Abychom jejich autonomii skutečně chránili, musíme jim zároveň poskytovat strukturu. V tomto kontextu struktura znamená jasné hranice a předvídatelné důsledky. Poskytovat dětem strukturu znamená sdělovat jim naše hodnoty, vysvětlovat, že jejich jednání má následky, a objasnit naše důvody, když trváme na určitém chování.

Vrátíme-li se k předchozímu příkladu: pokud váš syn i v mrazivém dni odmítá vyměnit šortky za kalhoty, možná budete muset přistoupit k ultimátu. Je však důležité jasně říct, že toto rozhodnutí vychází z obavy o jeho zdraví.

To nás přivádí k poslednímu prvku, který si můžeme z teorie sebeurčení vypůjčit: vztahovosti, neboli pocitu sounáležitosti. Jde o to, aby se děti cítily ceněné, milované a v bezpečí – aby věděly, že jsou propojené s lidmi kolem sebe a že jsou milovány.

Pokud váš syn odmítá nosit do školy kalhoty, projevíte tuto vztahovost tím, že si najdete čas a zeptáte se ho proč. Možná se mu kvůli kalhotám posmívají spolužáci, nebo se mu v nich prostě hůř běhá. Důležité je ukázat, že vám na něm záleží – nejen na tom, co má na sobě.