Podnikatelský stát

Nikdy dříve jsme nečelili tak znepokojivým globálním výzvám. Samotná změna klimatu si vyžádá mezinárodní spolupráci a politickou vynalézavost v rozsahu, jaký jsme dosud nezažili. Bude také vyžadovat inovace. Spoustu inovací.

Kdo by je ale měl vytvářet? A jakou roli by v tomto procesu měl hrát stát? Máme nechat, aby vše vyřešily korporace a trh? Nebo by měl stát zaujmout mnohem aktivnější přístup?

Jak ukazují následující kapitoly, nikdy neexistovala – a ani by neměla existovat – ostrá hranice mezi státem a podnikáním. Patří k sobě jako pověstné arašídové máslo a džem. Dozvíte se, kdo ve skutečnosti vynalezl vyhledávací algoritmus Googlu, proč nemůžeme přenechat vývoj zelených technologií pouze korporacím a co všechno Apple dluží americkým daňovým poplatníkům.

Zdá se, že tržní lídři jako Google, Facebook a Apple oznamují ohromující inovace téměř každý týden. Je těžké nebýt těmito špičkovými firmami fascinován. Opravdu bychom jim ale měli přičítat veškeré zásluhy?

Ať už tomu věříte, nebo ne, tyto společnosti – a dokonce i samotné technologie – by dnes nebyly tam, kde jsou, bez pomoci jednoho klíčového hráče: státu.

Vezměme si například Google. Poslední desetiletí patří Google k nejvlivnějším firmám na světě. Je to inovativní síla, která určuje, jak používáme internet. Dominance Googlu začala jednou konkrétní inovací: jeho vyhledávacím algoritmem. To je přece vynález, za který byl zodpovědný sám Google… nebo ne? Nikoli.

Výzkum a vývoj algoritmu, který Googlu zajistil úspěch, byl umožněn díky státnímu financování. Soukromý sektor se prakticky nezapojil – investoři byli jednoduše příliš vystrašení na to, aby podpořili tak revoluční projekt.

Nejde o ojedinělý případ, kdy veřejný sektor prokázal pozoruhodnou předvídavost. Přesto se veřejné mínění – a dokonce i řada ekonomů – staví proti aktivnímu zapojení státu do tržního dění. Důvod? Historie byla překroucena.

Úspěchy státu se často prezentují jako triumfy odvážného a inovativního soukromého sektoru, zatímco selhání soukromých firem se vykreslují jako osudové chyby státu. Příkladem může být finanční krize v roce 2007. Většina z nás by tento ničivý kolaps trhů připsala především přebujelým veřejným dluhům. V roce 2011 britský premiér David Cameron dokonce slíbil, že dá soukromému sektoru více volnosti, aby se mohl „postavit“ nevhodným vládním investicím a složité byrokracii, které byly označovány za kořen krize.

Dnes už ale víme, že hlavním původcem krize byl ve skutečnosti soukromý sektor. Firmy se zoufale snažily maximalizovat zisky, zejména na americkém trhu s nemovitostmi, a situace se jim vymkla z rukou. Vznikla obrovská finanční bublina, jejíž prasknutí krizi spustilo.

S tímto vědomím je nejvyšší čas přehodnotit roli státu v podnikání.

Nikdo nikdy nedosáhl úspěchu, aniž by podstoupil určité riziko. Pokud chceme, aby byla naše ekonomika úspěšná, nemůžeme se donekonečna držet jen osvědčených cest. Bez odvahy investovat do inovativních a dosud nevyzkoušených technologií se nikdy nedočkáme pokroku, o kterém sníme.

Kdo by ale měl tato rizika nést? Mnoho mladých, nadějných firem se obrací na rizikový kapitál s žádostí o financování a podporu. Je to ale skutečně ta správná cesta?

Rizikoví kapitalisté sice rádi investují do projektů, které se jeví jako ziskové, když však jde o průlomové inovace a dlouhodobý výzkum, bývají příliš opatrní. Skutečná inovace totiž nevzniká přes noc. Vyžaduje roky vývoje a na konci často není vůbec jisté, zda se investice někdy vrátí. Místo aby tato rizika podstoupili, raději čekají, až někdo jiný přijde a financuje radikálně nové nápady za ně.

Naštěstí se stát ukázal jako odvážný investor, kterého potřebujeme k podpoře technologického pokroku. V předchozí kapitole jsme viděli, jak stát umožnil Googlu vyvinout jeho vyhledávací algoritmus. Věděli jste ale, že americká vláda stála i u zrodu samotného internetu?

Americké ministerstvo obrany rozpoznalo obrovský potenciál možnosti vyměňovat si informace „online“ a po řadu let podporovalo vývoj internetových technologií, které jsou dnes nedílnou součástí našeho každodenního života.

Americká vláda si postupně uvědomila, že musí přijmout svou roli inovátora – i za cenu značných rizik. V roce 1982 proto spustila program Small Business Innovation Research (SBIR). Ten každoročně přiděloval prostředky malým firmám, které hledaly financování výzkumu a vývoje nových technologií. Dnes prostřednictvím SBIR putují zhruba 2 miliardy dolarů ročně do průkopnických technologických společností a start‑upů.

Dokonce i technologický gigant Apple vděčí státu za část svého úspěchu. iPhone, často označovaný za vrchol génia Steva Jobse, nabízí celou řadu služeb. Mnoho jeho klíčových funkcí – internetové připojení, GPS, dotykový displej či další komunikační technologie – však vzniklo díky státnímu financování.

Vidíme tedy, že stát patří k nejdůležitějším hráčům v technologickém vývoji. A to je něco, co bychom měli mít na paměti ve chvíli, kdy se na obzoru rýsuje nová vlna technologií. Z veřejných investic nebudou nadále těžit jen komunikační technologie, ale také zelené technologie.