Pod tlakem

Nebývá snadné být dívkou. Dívky čelí nejrůznějším tlakům, kterým jejich mužští vrstevníci vystaveni nejsou – ať už doma, ve škole, nebo v širším společenském prostředí. A to se na nich podepisuje. V posledních letech výrazně vzrostla míra stresu a úzkosti mezi dívkami, což vede rodiče, učitele i mentory k otázce, co mohou udělat pro to, aby pomohli řešit tuto krizi duševního zdraví mladých žen.

Naštěstí má Lisa Damour, klinická psycholožka specializující se na vývoj dětí, řadu praktických rad, jak dívkám pomoci stát se odolnými, sebevědomými a vnitřně jistými. Při zkoumání všech aspektů dívčího světa – školy, společenských očekávání, přátelství i vztahů s chlapci – poznáte některé z nejběžnějších tlaků, kterým dívky čelí. Zároveň se dozvíte, co říkat a jak jednat, abyste jim pomohli zvládat výzvy, s nimiž se potýkají.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, proč dívky a chlapci vnímají své vysvědčení odlišně, jak kulturní očekávání vůči dívkám přispívají k jejich úzkosti a co říct dívce, která zažívá sexuální obtěžování.

Být dívkou může být náročné. I v jednadvacátém století, kdy mizí mnohé právní, sociální a politické překážky bránící postupu žen, čelí dívky stále tlakům, s nimiž se jejich mužští vrstevníci nesetkávají. A tyto tlaky se na nich odrážejí. V posledních letech vystoupal stres a úzkost mezi dívkami do nebývalých výšin.

Než se však zaměříme na skutečné a škodlivé tlaky, kterým dívky čelí, je důležité pochopit, že určitá míra stresu nemusí být vždy špatná. Ve skutečnosti může být užitečná. Psychologický výzkum například ukazuje, že stres spojený s vystupováním z naší komfortní zóny může vést k osobnímu růstu. Prožíváme užitečný stres, když se pouštíme do neznámých výzev, jako je třeba mluvení před velkým množstvím lidí. Takové výzvy nám pomáhají budovat odolnost, abychom mohli budoucím obtížím čelit s větší odvahou.

Podobně ani občasná úzkost – charakterizovaná pocity hrůzy, paniky či strachu – nemusí být nutně důvodem k obavám. Proč? Úzkost nám signalizuje, že něco není v pořádku. Někdy je to zcela přiměřená reakce. Pokud například dospívající dívka pociťuje úzkost při pomyšlení na důležitou blížící se zkoušku, může to být proto, že se na ni zatím dostatečně nepřipravovala.

Existuje však hranice, za níž se stres a úzkost stávají nezdravými. To nastává ve chvíli, kdy úzkost začíná negativně ovlivňovat duševní pohodu člověka. Důležité je, že tento dopad je méně určen samotným zdrojem stresu a více tím, zda má daný člověk k dispozici dostatečné emoční, finanční či sociální zdroje k řešení situace.

Zlomená ruka tak může být pro dívku, která má kamarády ochotné jí v hodinách dělat poznámky, zdrojem stresu, jenž ve výsledku posílí její odolnost. Pro dívku, jejíž naděje na vysokoškolské studium stojí na atletickém stipendiu, však může tatáž zlomená ruka vážně narušit duševní rovnováhu.

U úzkosti můžeme rozlišovat mezi zdravou a nezdravou úrovní podle toho, zda se naše vnitřní „poplašné signály“ spouštějí příliš často. Pokud ano, cítíme se neustále vystrašení a v panice a naše mysl přeskakuje z jedné úzkostné myšlenky na druhou: Ztrapní mě učitelka před spolužáky? Odjede mi domů odvoz beze mě? Když se naše úzkost rozjede na plné obrátky, narušuje spánek, štěstí i soustředění – a velmi rychle se stává nezdravou.

Jako vzdělávací psycholožka se Dr. Damour často setkává s dívkami, které procházejí krizí. Jednoho dne za ní přišla dospívající dívka jménem Jamie, celá v slzách. Měla panickou hrůzu z toho, že nezvládne blížící se test z chemie, a zoufale hledala způsob, jak se mu vyhnout.

Ačkoli Dr. Damour chápala stres, který Jamie prožívala, nepomohla jí zkoušce se vyhnout. Proč? Protože vyhýbání se problémům úzkost jen zhoršuje.

Co by se stalo, kdyby Dr. Damour Jamie umožnila test nepsat? Zpočátku by to mohlo vypadat jako správný krok – Jamie by okamžitě pocítila obrovskou úlevu. Test by ale stejně musela napsat později, a její extrémní úzkost by se rychle vrátila. Navíc by přišla o cennou zkušenost: že nezvládnout test není konec světa. V tomto případě navíc nešlo o nijak zásadní zkoušku.

Kdyby se Jamie ten den testu vyhnula, nejspíš by dál vnímala náročné písemky jako něco, čeho je třeba se bát, a mohla by se jim vyhýbat i v budoucnu. Když pomáháme dospívajícím dívkám vyhnout se čemukoli jen proto, že v nich daná situace vyvolává úzkost, riskujeme, že si nakonec vypěstují fobii.

Představme si například dívku, která má strach ze psů. Kdykoli nějakého uvidí, přejde na druhou stranu ulice a okamžitě se jí uleví. Tímto způsobem ale nikdy nedostane příležitost potkat přátelského psa. Pokračuje tedy v tom, že vyhýbání se psům spojuje s úlevou a setkání s nimi s obavami.

Jak tedy Dr. Damour Jamie ten den pomohla? Jednoduše ji podpořila v tom, aby se svému strachu postavila, místo aby se mu vyhýbala. Doporučila jí, aby hodinu před testem požádala učitele o pomoc a aby si k tématům, v nichž si nebyla jistá, pustila online výuková videa.

Výsledek? O pár dní později se Dr. Damour setkala s klidnou a soustředěnou Jamie, která jí řekla, že test sice nedopadl nijak skvěle, ale že se po jeho absolvování cítí mnohem lépe.

Pomozte i vy své dospívající dceři dělat malé kroky směrem k tomu, čeho se bojí. Může uspět, nebo selhat, ale v každém případě se naučí, že není nutné se bát.