Peníze v utajení

Zajímá vás, jak se bohatým daří zůstávat bohatými? Co přesně dělají, aby jim daně a poplatky neukrajovaly z majetku? Jste zvědaví, jak dokážou zanechat svým dětem tak obrovské bohatství? Pokud ano, máte štěstí – následující úryvky odpoví na všechny tyto otázky a mnohem víc.

Osvětlují triky a taktiky, které používají bohatí a mocní, a dotýkají se nejen finančních regulací, ale také globální korupce, zločinu a dokonce i vražd. Jakmile se finance staly skutečně globálními, začalo být nesmírně složité se v nich vyznat – a právě toho velmi chytří a velmi bohatí lidé využili ve svůj prospěch.

Chcete‑li zjistit, jak přesně to dělají, začtěte se do následujících kapitol a začněte odhalovat jejich tajemství. Dozvíte se mimo jiné, co mohou svatební šaty prozradit o globálních financích, jak jedno tričko poslalo děsivý vzkaz a který americký stát se mění v kvetoucí daňový ráj.

Před druhou světovou válkou byl mezinárodní finanční systém jen velmi slabě regulovaný. Peníze rychle proudily mezi státy, rozkolísávaly měny, prohlubovaly chudobu a vyvolávaly rozsáhlé sociální nepokoje – faktory, které přispěly i k vypuknutí války.

O několik let později, když už bylo vítězství na dosah, se spojenecké mocnosti zaměřily na to, aby se tato situace už nikdy neopakovala. Rozhodly se, že hodnota národních měn už nebude určována pouze tržními výkyvy. Místo toho měly být navázány na americký dolar, jehož hodnota byla spojena s americkými zlatými rezervami – stabilizujícím prvkem celého systému.

Spojenci se také dohodli, že peníze bude možné vyvádět do zahraničí pouze ve formě dlouhodobých investic. Rizikové, krátkodobé mezinárodní spekulace byly přísně zakázány. Bylo to odvážné a účinné opatření – ale nemělo dlouhého trvání.

Hlavní sdělení této kapitoly zní: poválečné snahy o stabilizaci trhů rychle selhaly.

Nové mezinárodní finanční regulace nějakou dobu fungovaly dobře. Brzy však bankéři začali využívat slabiny v nových pravidlech. Například americká vláda dohlížela na americké banky a regulovala jejich úvěry, aby zajistila stabilitu, ale nemohla zasahovat do dolarů uložených v zahraničí. Londýnští bankéři si tak mohli s dolary, které měli pod kontrolou, dělat v podstatě cokoli – britská vláda to neřešila.

Tato „vykořeněná“ měna se stala známou jako eurodolar a mohla proudit mezi zeměmi stejně volně jako před válkou. To byl první úder do stabilního poválečného rámce.

Nedlouho poté se k eurodolarům přidala ještě odvážnější finanční inovace – eurobondy. Tyto nové dluhopisy se výrazně lišily od dosavadních investičních nástrojů. Díky chytrému plánování a obratnému vyjednávání s evropskými úřady jim bankéři vtiskli celou řadu mimořádně atraktivních vlastností.

Začněme tím, že zisky z eurobondů byly osvobozeny od daní – ale tím výhody nekončily. V minulosti musely instituce, které vydávaly dluhopisy, vést záznamy o osobních údajích jejich kupců. Eurobondy tuto povinnost zrušily. Ve skutečnosti nebyly vůbec spojeny s konkrétními osobami: emitent jednoduše předal kupujícímu kupón, který mohl být uplatněn po splatnosti půjčky.

To z nich činilo nesmírně atraktivní nástroj pro každého, kdo se snažil skrýt svůj majetek.

Výsledná situace měla k ideálům, které spojenci prosazovali na konci druhé světové války, velmi daleko. Místo aby svět globálních financí zkrotili, jejich nové regulace nevědomky přivedly na scénu nový, agresivnější trh – a peníze se staly globálními v dosud nevídané míře.

Představte si, že jste právě připravili svou zemi o pár miliard dolarů. Kam byste ty peníze schovali? Uložili byste je do banky? Strčili pod matraci? To je uvažování amatéra.

Každý zkušený zpronevěřovatel ví, že nejlepším místem pro ukrytí nelegálně získaných prostředků je offshore jurisdikce s příznivými zákony a přísnou finanční diskrétností. Zkrátka místo, jako je Nevis – malý karibský ostrov s pouhými jedenácti tisíci obyvateli.

Hlavní sdělení této kapitoly: offshore ráje jsou ideálními centry pro finanční zločiny a korupci.

Když Nevis v 80. letech získal nezávislost na Británii, získala skupina amerických právníků vedená mužem jménem Bill Barnard sluch tehdejšího vůdce ostrova Simeona Daniela. Během několika let proměnili Daniel a tito právníci Nevis v ideální místo pro ukrývání tajných aktiv.

Jak to dokázali? Nevis například neuznává rozsudky zahraničních soudů. Jakýkoli pokus domoci se něčích aktiv proto musí proběhnout v rámci vlastního právního systému ostrova. Jen zahájení řízení přitom vyžaduje složení kauce ve výši 100 000 dolarů. A pokud od spáchání údajného deliktu uplynul více než rok do chvíle, kdy podáte žalobu, soud ji automaticky zamítne.

Než se však vůbec dostanete tak daleko, musíte nejprve zjistit, zda se aktiva, o která usilujete, na Nevisu skutečně nacházejí. Jenže ostrov má tzv. „nařízení o důvěrnosti“, které zakazuje sdílet finanční informace s kýmkoli, kdo neprokáže právní nárok na jejich získání.

Nevis přitom rozhodně není výjimkou. Kolem roku 2000 se do titulků dostal britský ostrov Jersey, když na sebe pozornost ruského generálního prokurátora Jurije Skuratova upoutala tajemná společnost FIMACO se sídlem právě na Jersey.

Skuratov si všiml, že FIMACO obdržela desítky miliard dolarů od centrální banky Ruska. Podle všeho však společnost neměla žádnou reálnou činnost – byla to jen prázdná schránka. Skuratov měl podezření, že prostředky poslané FIMACO byly přes jiné kanály převáděny zpět k úředníkům centrální banky.

To naznačovalo rozsáhlou korupci v samotné centrální bance: úředníci podle všeho využívali skryté prostředky k financování okázalého životního stylu.

Skuratov o FIMACO veřejně promluvil – a krátce poté odvysílala státní televize záběry muže, který se mu nápadně podobal, jak si užívá s dvojicí prostitutek. Reakce připomínala potvrzení jeho podezření. Skuratov byl brzy poté odvolán a jeho nástupce vyšetřování ukončil.