Odraz

„Jsi tak talentovaný!“ – to je v naší kultuře běžný způsob chvály. Ale je opravdu výstižný? Kniha Bounce se zaměřuje na vědu o dosahování špičkového výkonu a na konkrétní kroky, které k němu vedou. Dozvíte se například, proč Mozart nakonec nebyl tak výjimečný, jak se často tvrdí. Pochopíte také, jak i zdánlivé maličkosti – třeba to, že máte narozeniny ve stejný den jako někdo velmi úspěšný – mohou posílit vaši motivaci a víru ve vlastní úspěch. A nakonec se naučíte rozumět i nejvíce obávané situaci: selhání v okamžiku, kdy jde o všechno, přestože jste se pečlivě připravovali. Naštěstí se také seznámíte s nástroji, které vám pomohou takovým selháním předcházet.

Mozart je mnohými považován za největšího skladatele všech dob. Většina lidí má tendenci předpokládat, že výjimečné úspěchy, jako byly ty jeho, jsou výsledkem vrozených schopností, případně božské inspirace či osudu. To platí obzvlášť u dětských géniů, jakým byl právě Mozart, který už v šesti letech ohromoval svět svým hudebním uměním.

Při bližším pohledu na fenomén dětských zázraků však zjistíme, že ve skutečnosti mají za sebou tisíce hodin cvičení, než se jejich údajně „zázračný“ talent projeví. Vědci, kteří tento jev zkoumali, zjistili, že trénink takových dětí obvykle začíná ve velmi raném věku a že do svých krátkých životů vměstnají obrovské množství hodin soustředěného cvičení.

Když například šestiletý Mozart cestoval po Evropě a předváděl své předčasně vyspělé klavírní dovednosti, měl už za sebou zhruba 3 500 hodin hudebního tréninku. Ve srovnání s jinými pianisty, kteří cvičili podobně dlouho, nebyl jeho výkon až tak mimořádný.

Zdá se tedy, že výjimečné schopnosti vyrůstají především z obrovského množství cíleného tréninku, nikoli z jakéhosi tajemného vrozeného talentu. To potvrzuje i studie mladých houslistů: jediným faktorem, který přímo souvisel s úrovní jejich úspěchu, byl čas věnovaný serióznímu cvičení. Zatímco hvězdy mezi nimi měly v průměru natrénováno kolem 10 000 hodin, ti nejslabší jen asi 4 000.

Ještě výmluvnější je, že neexistovaly žádné výjimky: všichni nejlepší studenti věnovali cvičení obrovské úsilí a všichni, kteří dosáhli hranice 10 000 hodin, patřili mezi špičku. Zdá se, že bez důkladného tréninku žádný „zázračný talent“ neexistuje.

Představte si dítě, které hraje na klavír a snaží se naučit své oblíbené písničky podle sluchu. Může strávit celé odpoledne u klavíru, ale je pravděpodobné, že jakmile se jeho hra začne originálu přibližovat, bude se postupně méně a méně snažit o další zlepšení – výkon je už „dost dobrý“.

To je pro většinu lidí typické: po určitém bodě přestávají cvičit cílevědomě. Když se učíme novou dovednost, zlepšujeme se jen do určité úrovně. Tímto bodem může být úroveň našich vrstevníků, požadavek stanovený učitelem, nebo prostě stav, kdy jsme „dost dobří“ na to, abychom si svou činnost užívali.

Od této chvíle obvykle jen opakujeme to, co už umíme, aniž bychom se dál vyzývali. V podstatě přepneme na autopilota – a i když dál „cvičíme“, ve skutečnosti se zlepšujeme jen minimálně.

Špičkoví výkonní jedinci se však chovají jinak. Nespokojí se s tím, že opakují úkoly, které už zvládají, ale cíleně usilují o neustálé zlepšování a rozvoj dovedností nad svou aktuální úroveň. Zkoušejí věci, které jsou zatím mimo jejich dosah – a právě to je nutí k maximálnímu soustředění a zároveň vysílá jejich mozku a tělu silný signál, že se musí přizpůsobit.

Jak tedy cvičit tak, abyste se neustále zlepšovali a posouvali své schopnosti dál? Jedním z klíčů je přijmout neúspěch a učit se z něj. Při učení jakéhokoli úkolu, který přesahuje vaše současné možnosti, se chybám nevyhnete. To ale není špatně – neúspěch vám poskytuje cennou zpětnou vazbu. Ukazuje, jaké dovednosti vám chybějí k zvládnutí úkolu, a zároveň odhaluje vaše silné a slabé stránky.

Díky těmto informacím můžete upravit svůj trénink. Chcete-li se stát šampionem, musíte se neustále pouštět do úkolů, které jsou zatím nad vaše síly, a zároveň být ochotni přijímat neúspěchy a učit se z nich. Právě tento typ tréninku vás skutečně promění.