Obtížné rozhovory

Někteří lidé jsou skvělí komunikátoři, zatímco jiní se třesou už při pomyšlení na rozhovor o citlivých tématech. Některým těžkým rozhovorům se ale vyhnout nedá, a proto je důležité naučit se je zvládat.

Autoři naštěstí shromáždili řadu tipů a každodenních příkladů, které vám pomohou zlepšit se v nepříjemných situacích tváří v tvář. Tyto úryvky upozorňují na běžné nástrahy, které z mnoha obtížných rozhovorů dělají bolestnou zkušenost, a zároveň nabízejí rady, jak jim předcházet nebo je zastavit.

Nakonec vám poskytnou rámec, díky němuž vaše rozhovory o těžkých tématech zůstanou věcné a pokud možno bez zbytečných zranění. Po přečtení by vás už žádný obtížný rozhovor neměl odradit.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, co autoři nazývají rozhovorem „Co se stalo?“, co je to „emoční otisk“ a jak si promluvit se spolubydlícím o špinavém nádobí.

Komunikace je klíčem k tomu, abyste dosáhli toho, co chcete, ale některé rozhovory jsou náročnější než jiné. Obtížný rozhovor je jakékoli téma, o kterém se vám těžko mluví.

Mezi častá citlivá témata patří rasa, náboženství, sexualita nebo genderová politika, ale může jít o jakoukoli situaci, která ve vás vyvolává nepohodlí – například když chcete partnera požádat, aby přestal kouřit.

Lidé se těmto rozhovorům často vyhýbají, protože jejich výsledek je nejistý a hodně je v sázce, takže se cítíme zranitelní. Myšlenky vám skáčou sem a tam, přemýšlíte, jaký postup je nejlepší: „Mám ten problém otevřít? Nebo to raději nechat být?“

Pokud se rozhodnete do toho jít, může se situace výrazně zlepšit. Vždy ale existuje i riziko, že výsledek nebude příznivý. Představte si, že se rozhodnete promluvit se sousedem o jeho psu, který vás v noci budí neustálým štěkáním. Na jedné straně může reagovat vstřícně a nabídnout, že bude psa po setmění nechávat doma. Na druhé straně si může myslet, že přeháníte, a začít vám vyčítat, že si stěžujete.

Ať je situace jakákoli, stojí za to se do rozhovoru pustit – i když je nepříjemný. Obtížné rozhovory nejsou ideální, ale ani noční štěkání psa není nic příjemného. Ve většině případů se vyplatí námaha, pokud existuje šance, že by rozhovor mohl váš život zlepšit.

Nedívejte se tedy na to, co vás trápí, skrz prsty a nedělejte, že to neslyšíte. Místo toho se naučte, jak se vyjadřovat srozumitelně a účinně – jak si ukážeme v následujících kapitolách.

Každý obtížný rozhovor má tři roviny, které probíhají současně: rozhovor o tom, „co se stalo“, rozhovor o pocitech a rozhovor o identitě.

Rozhovor o tom, „co se stalo“, zahrnuje spor o to, kdo má pravdu, domýšlení si úmyslů druhé strany a hledání viníka. V boji o pravdu je každá strana přesvědčená, že má pravdu ona a ta druhá se mýlí. Můžete například říct: „To, co jsi včera večer řekl, bylo naprosto nevhodné,“ ale druhý člověk může klidně říct totéž vám.

Kromě tvrzení, že právě vy máte pravdu, je velmi snadné začít druhému podsouvat špatné úmysly. Řekněme, že váš partner spláchl vaše cigarety do záchodu. Místo pravděpodobnějšího vysvětlení, že to udělal proto, aby vám pomohl přestat kouřit, ho obviníte ze zlého úmyslu: „Zahodil jsi moje cigarety, protože mě chceš ovládat!“

Často také skončíme u toho, že druhého obviňujeme i za věci, které s ním mají jen málo společného: „Je to tvoje vina, že jsem dnes přišel pozdě do práce, protože jsem se musel zastavit v obchodě pro nový balíček cigaret.“

Druhou rovinou je rozhovor o pocitech, tedy o emocích. Rozhovory jsou obtížné právě proto, že v nich hrají velkou roli emoce – zklamání, hněv, frustrace, strach nebo bolest. Možná se cítíte nedocenění kolegou, nebo se naopak on cítí zraněný, protože jste řekli či udělali něco necitlivého.

Třetí rovinou je rozhovor o identitě, tedy o tom, jaký obraz o sobě máme. Vzpomeňte si na příklad se sousedovým psem. Rozhodli jste se, že chcete souseda oslovit, ale už samotná představa vás znervózňuje, protože se považujete za přátelského člověka. Pokud téma otevřete, může vás soused vnímat jako konfliktního nebo agresivního – a to zpochybňuje váš vlastní obraz o sobě.

Taková vnitřní nerovnováha vede k pochybnostem o sobě samých, a proto se často konfrontaci raději vyhneme, abychom si uchovali představu o sobě.

Teď, když jsme si pojmenovali jednotlivé složky obtížného rozhovoru, víme, na čem je potřeba pracovat. V následujících kapitolách si ukážeme, jak z jakéhokoli obtížného rozhovoru udělat rozhovor učící – tedy takový, ve kterém se obě strany mohou něco dozvědět a posunout se dál.