Nuda a genialita

Kdy vás naposledy napadla opravdu skvělá myšlenka? Stalo se to při pročítání Twitteru nebo při psaní skupinové zprávy přátelům? Nebo vás geniální nápad přepadl během dvouhodinového maratonu sledování videí na YouTube? Ne?

Pokud jste – stejně jako autorka – zjistili, že naposledy vás brilantní myšlenka napadla ve chvíli, kdy jste se nudili, třeba při dlouhé bezcílné procházce nebo během nekonečné sprchy, nejste v tom sami. Ve skutečnosti náš mozek nudu potřebuje, aby mohl být opravdu kreativní.

Jak se tedy odpojit od všech digitálních rozptýlení a využít tuto vzácnou lidskou emoci ve svůj prospěch? Následující kapitoly vám ukážou cestu. Vysvětlí, jak nuda podporuje kreativitu, a nabídnou několik tipů, jak zlepšit své digitální návyky. Na závěr dostanete konkrétní výzvu, která vám pomůže se od technologií úplně odpojit – alespoň na chvíli.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč mobilní hry nemusí být jen ztrátou času,
• jak si zlepšit paměť,
• a jak si správně dopřát „dovolenou nanečisto“.

Je nedělní odpoledne a vy nemáte co dělat. Opravdu nic – internet nefunguje, jste úplně sami, telefon je vybitý a nemáte po ruce žádnou knihu. Už asi tušíte, kam mířím. Zní to jako jedna z nejotravnějších a nejnesnesitelnějších situací, jaké si dokážete představit?

Abychom si přiblížili, jak moc nudu nesnášíme, podívejme se na studii provedenou na University of Virginia. V experimentu byli účastníci vystaveni třem typům podnětů: hudbě, obrázkům a mírným elektrickým šokům. Po nějaké době se jich výzkumníci zeptali, zda by byli ochotni zaplatit za to, aby šoky přestaly. Sedmdesát pět procent odpovědělo, že ano.

Poté dostali účastníci 15 minut, během nichž měli být jen sami se sebou. Zůstali o samotě v místnosti a měli k dispozici tlačítko, jehož stisknutí jim způsobilo elektrický šok. A tady přichází ta zvláštní část: třetina těch, kteří předtím uvedli, že by byli ochotni platit za to, aby šoky skončily, se rozhodla tlačítko stisknout – jen aby zahnali nudu.

Jinými slovy, dáváme přednost bolesti z mírného elektrického šoku před „agonii“ nudy. A to je škoda, protože nuda může být ve skutečnosti požehnáním.

Za prvé, podporuje kreativitu.

Vzpomínáte si na svou poslední hádku? Dařilo se vám sypat z rukávu jeden vtipný a trefný argument za druhým a naprosto jste druhou stranu převálcovali? Nebo vás ty nejlepší protiargumenty napadly až později, když jste byli sami?

Když jsme plně vtaženi do dění, zapojuje se tzv. exekutivní pozornost. Díky ní jsme připravenější a bdělejší, zároveň ale naši pozornost silně řídí a filtruje – a to ztěžuje přicházení s novými, nečekanými nápady. Teprve ve chvílích nudy se tato síť částečně „stahuje do pozadí“ a mozek se může přepnout do kreativnějšího režimu.

Mozek se totiž při nudě rozhodně nezastaví. Je stále velmi aktivní a spotřebovává asi 95 procent energie, kterou potřebuje při plném soustředění. Rozdíl je v tom, že když se nudíme, naše pozornost se uvolní, mysl začne bloudit, probírat staré vzpomínky, přemýšlet o přítomnosti i budoucnosti. Vznikají tak nečekaná spojení, která jsou základem kreativity.

Nuda tedy rozhodně není vždy špatná – ale v dnešní době je opravdu vzácná.

Projít se po ulici nebo strávit pár minut v metru či autobuse stačí k tomu, abyste si všimli jednoho jevu: davy lidí se sklopenou hlavou, každý upřeně hledí do obrazovky nějakého zařízení. Chytré telefony a tablety jsou samozřejmě skvělé – pravděpodobně jeden z nich právě teď používáte – ale zároveň mění způsob, jakým myslíme a jednáme.

Například už nečteme ani nezpracováváme informace tak jako dřív. Když se novinář Mike Rosenwald začal zabývat tím, proč mají lidé stále větší problém začíst se do knih nebo jiných delších textů, došel k zajímavému zjištění: internet změnil způsob, jakým čteme.

Před nástupem internetu lidé četli převážně lineárně. Dnes je naše čtení výrazně nelineární – scrollujeme, přeskakujeme, jen prolétáme text a klikáme na odkazy vedoucí k dalším článkům. Toto neustálé přepínání, přeskakování a rolování oslabuje naši schopnost ponořit se do delších textů. Ironií je, že jen asi 30 procent lidí, kteří začali číst Rosenwaldův článek o tomto fenoménu, se dostalo až na jeho konec.

Na vině však není jen samotný internet; obrazovky obecně snižují naši schopnost textu porozumět. Anne Mangen, profesorka na Univerzitě v Stavangeru v Norsku, provedla studii, v níž část účastníků četla detektivku na čtečce a část v tištěné knize. Emoční prožitek byl u všech podobný. Ti, kteří četli tištěnou knihu, však byli mnohem úspěšnější při odpovídání na otázky týkající se časové posloupnosti děje.

Podobně digitální fotografie a naše neustálé focení ovlivňují paměť. Dnes lidé pořizují desítky snímků denně a snaží se zachytit a sdílet každý okamžik. Ukazuje se ale, že právě ty momenty, které takto „archivujeme“, si ve skutečnosti pamatujeme hůř.

Psycholožka Linda Henkel z Fairfield University nechala účastníky procházet muzeem. Některé exponáty měli fotografovat, jiné jen pozorovat. Výsledek? Účastníci si mnohem lépe pamatovali detaily předmětů, které pouze sledovali, a nefotili.