Nejsem vaše matka

Když se Candice Brathwaite dozvěděla, že je těhotná, dychtila po informacích o rodičovské cestě, která ji čeká. Brzy si ale uvědomila, že jako černá žena v hlavním proudu mediálních zobrazení mateřství prakticky neexistuje. Nacházela jen negativní obrazy, prosáklé stereotypy a předsudky.

I když se Candice mohla v lecčems ztotožnit s některými bílými „mummy blogerkami“ a autory rodičovských knih, mnoho z toho, co četla, jí připadalo jako z jiného světa. Černé britské matky řeší obavy, které jejich bílým protějškům často ani nepřijdou na mysl. Dostanou při porodu takovou lékařskou péči, aby ho vůbec přežily? Nebude jméno jejich novorozeněte překážkou už při samotném pozvání na pracovní pohovor? Jak připraví svého syna na to, aby zvládal rasistické mikroagrese – nebo se vyhnul pobodání cestou do školy?

V tomto shrnutí se dozvíte vše, co si Candice přála vědět, když poprvé otěhotněla. Pokud jste černý budoucí rodič, získáte vhled z autentických příběhů někoho, kdo si tím vším prošel. Pokud jste bílí, nahlédnete, proč je rasová spravedlnost stále nezbytná v boji proti nerovnosti.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč je stereotyp „matky s dítětem“ tak škodlivý; jak lékařská nedbalost málem vedla k Candicině smrti po porodu její dcery; a proč se stala posedlá tím, že za každou cenu musí sehnat kočárek Bugaboo.

Candice Brathwaite jako nejstarší dítě svobodné matky tří dětí zblízka viděla, jak nesmírně těžké pro ni bylo vychovávat děti sama. Matka bojovala s depresí a přetížením, a tak nebyla svým dětem vždy k dispozici. Už v jedenácti letech musela Candice převzít část odpovědnosti: starat se o mladší sourozence a pomáhat s chodem domácnosti.

Tato zkušenost, spolu s bezpočtem negativních stereotypů o černých matkách v Británii, s nimiž vyrůstala, vedla Candice k rozhodnutí, že sama děti mít nechce. Ve dvaceti ji však neplánované těhotenství postavilo před velmi těžké rozhodnutí. Už tak měla z mateřství obavy a věděla, že její tehdejší přítel by nebyl spolehlivým otcem. Nechtěla na sebe vzít zodpovědnost svobodné matky právě ve chvíli, kdy se její dospělý život teprve rozbíhal.

Klíčové poselství je: Pod vlivem vlastního dětství byla Candice Brathwaite hluboce rozpolcená v otázce, zda se stát matkou.

Představa dítěte ve dvaceti pro ni byla těžko přijatelná. I kvůli negativním společenským stereotypům nechtěla být vnímána jako „matka s dítětem“ – černá žena, která je na výchovu dítěte ponechána sama, obvykle kvůli nepřítomnému nebo nedostupnému otci. Candice se proto rozhodla pro potrat – volbu, o níž věděla, že je v její situaci správná. Měla štěstí, že při ní stála babička a že narazila na skvělý zdravotnický personál, který jí pomohl se zotavit.

Když ve 26 letech otěhotněla znovu, cítila to úplně jinak. Co se změnilo? Tentokrát byla starší a připadala si připravenější. A především byla zamilovaná do muže, o němž věděla, že bude skvělým partnerem i otcem. Navzdory svým dřívějším pochybnostem o mateřství se rozhodla vykročit vpřed. Netvalo však dlouho a všechny její obavy ohledně rasismu namířeného proti černým rodinám se začaly naplňovat.

V období, které bývá obvykle naplněné očekáváním a radostným vzrušením, byla jedna z prvních těhotenských prohlídek Candice pokažena rasovou mikroagresí. Lékař se jí skepticky vyptával, kde je otec dítěte – jako by předpokládal, že v životě dítěte nehraje žádnou roli.

Candice zuřila. Byla si jistá, že bílé ženě by takovou otázku nikdy nepoložil. V jediném okamžiku zopakoval všechny rasistické stereotypy, kterých se obávala – obraz „matky s dítětem“ a partnera, který se vzdal otcovských povinností.

Klíčové poselství je: Mediální obrazy černého otcovství jsou škodlivé, nepřesné a udržují stereotypy.

I jako dítě svobodné matky měla Candice během vyrůstání silné mužské vzory. Jejím hlavním pečovatelem v prvních letech života byl dědeček. Právě on doma pečlivě uklízel a vařil chutná jídla. Důležitou součástí jejího života byl i vlastní otec. Přestože se rodiče rozvedli, když byla ještě miminko, otec se jí oddaně věnoval – vídala ho každou sobotu a o prázdninách.

Muži, kteří ji vychovávali, ji učili, že může dělat cokoli a být kýmkoli chce. Posilovali v ní pocit, že je od přírody krásná a hodnotná. Tato podpora jí pomohla zvládat traumatické zážitky v dospívání. V osmnácti ji znásilnil známý. Trvalo jí mnoho let, než o tom dokázala mluvit, nebo to vůbec nazvat znásilněním. Událost hluboce zasáhla její sebevědomí i další vývoj. To se pak promítalo i do typů vztahů, které vyhledávala – často s muži, kteří si jí doopravdy nevážili.

Všechno se změnilo, když potkala Bodeho, muže, který se později stal jejím manželem. Když viděla, jak oddaný je své dceři z předchozího vztahu, pochopila, že našla muže, který nemluví jen prázdná slova o tom, jak být podporujícím partnerem a otcem.

Je pravda, že mnoho černých žen je okolnostmi donuceno vychovávat děti samo, s otci, kteří se na péči příliš nepodílejí. To ale není jediný příběh. Mediální obraz, který ukazuje jen „matku s dítětem“, je nepřesný, neúplný a jednostranný. Zároveň démonizuje černé otce, aniž by se ptal, jak institucionalizovaný rasismus ovlivnil černé rodiny.