Nejchudší miliarda

Při sledování zpráv se často setkáváme s šokujícími obrazy krajního zoufalství a bídy z nejchudších zemí světa. Zároveň nás napadá otázka, proč jsou tyto země tak chudé. Je to důsledek konfliktů, korupce nebo nedostatku průmyslu? Ačkoli všechny tyto faktory k chudobě přispívají, klíčovým prvkem jejího přetrvávání je ve skutečnosti sama chudoba.

Důsledky chudoby – jako je korupce ve vládě nebo špatná infrastruktura – brzdí ekonomický růst, a právě tento nedostatek růstu zemi dále ochuzuje. Tento začarovaný kruh se označuje jako chudobná past: ekonomická stagnace je zároveň její příčinou i důsledkem.

Válka tento koncept dobře ilustruje. Ekonomická stagnace může naplnit obyvatelstvo zoufalstvím a beznadějí, což usnadňuje nábor pro armádu či povstalecké skupiny a dává megalomanům možnost vést války a plýtvat zdroji. Válka pak sama o sobě snižuje ekonomický růst v průměru o 2,3 procentního bodu ročně, čímž dále prohlubuje stagnaci, která konflikt původně vyvolala.

Jaká opatření tedy může země přijmout, aby se z chudobné pasti vymanila? V zásadě musí najít způsob, jak nastartovat růst. Pouze prostřednictvím ekonomického růstu mohou nejchudší státy zasáhnout samotné kořeny chudoby: ekonomickou stagnaci a zoufalství, které ji provází.

Jak však mohou tyto země růst podnítit? Zaprvé musí přilákat zahraniční kapitál – ať už ve formě rozvojové pomoci, nebo přímých investic. Zadruhé je nutné tyto prostředky směrovat nikoli jen na zmírňování příznaků chudoby, ale do oblastí, které urychlují ekonomický růst: do dopravní infrastruktury (silnice, železnice, přístavy) a do rozvoje průmyslu.

Často slýcháme pojem „rozvojový svět“, kterým se označují všechny země stojící mimo mezinárodní elitu, jako jsou Spojené státy nebo státy západní Evropy. Tento zjednodušený pohled však zakrývá obrovské rozdíly mezi chudobou, s níž se potýká většina rozvojových zemí, a chudobou těch vůbec nejchudších národů.

Ve skutečnosti jsou nejchudší lidé světa v mnohem horší situaci než obyvatelé ostatních rozvojových zemí. Například průměrná délka života v běžných rozvojových zemích činí zhruba 67 let, zatímco v nejchudších regionech je to pouhých 50 let. Podobně v extrémně chudých zemích trpí dlouhodobou podvýživou přibližně 36 procent obyvatel, zatímco v ostatních rozvojových zemích je to asi 20 procent.

Hlavním důvodem této propasti je skutečnost, že nejchudší státy se v podstatě nerozvíjejí. S každým dalším rokem se kvůli tomuto nedostatku rozvoje zvětšuje rozdíl mezi nejchudšími zeměmi a zbytkem světa.

Jedním z klíčových vysvětlení je, že mnoho z těchto zemí „zmeškalo vlak globalizace“. V minulých desetiletích měly státy jako Čína nebo Indie možnost rychle se industrializovat a přilákat kapitál, protože bohatší země hledaly levnější výrobní základny. Nejchudší národy však tuto vlnu globalizace nevyužily a od té doby se jim nedaří ostatní dohnat.

Jak se tato propast prohlubuje, stává se pro nejchudší země stále obtížnější zbytek světa dohnat. Industrializované státy, které mezi sebou obchodují, sdílejí přístup k technologickým inovacím a vzájemně tak posilují svůj ekonomický potenciál. Nejchudší země to často nedokážou, protože mají jen minimální průmyslovou základnu. Zatímco tedy většina světa pokračuje v růstu a modernizaci, nejchudší státy v podstatě stojí na místě.

Nic nepoškozuje ekonomiku země tolik jako válka. Samotné přímé náklady na ozbrojený konflikt – v průměru ohromujících 64 miliard dolarů – a s nimi spojené humanitární krize zasahující celý region činí z války nesmírně nákladné „podnikání“.

Nejchudší země světa přitom mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že se do takového vleklého a nákladného konfliktu zapletou, než bohatší státy. Extrémně chudá země má zhruba jednu ku šesti šanci, že během pěti let sklouzne do ozbrojeného konfliktu.

Důvodem je silná provázanost chudoby, nízkého růstu a války. Konflikty často vznikají právě v důsledku ekonomické stagnace. Ta snižuje příjmy obyvatel, vede k občanským nepokojům a vytváří zoufalou, frustrovanou populaci. Válka, kterou tato chudoba pomáhá rozpoutat, pak ekonomiku ještě více zdevastuje a znovu vytvoří podmínky pro další konflikt.

Kvůli tomuto deprimujícímu koloběhu krveprolití mají chudé země, které právě prošly válkou, jen o málo vyšší než padesátiprocentní šanci udržet mír během prvního poválečného desetiletí.

Jedním z důvodů, proč je nekončící konflikt pro ekonomiku chudých zemí tak zhoubný, je to, že násilí narušuje všechny legitimní způsoby tvorby příjmů. Aby bylo možné válku vést, jsou výrobní kapacity a zdroje přesměrovány na vojenské účely, zboží se nedostává na trh a růst se dále propadá.

Například v době války jsou potraviny často zabavovány nebo rozkrádány farmářům, kteří by je jinak prodali na trhu a přispěli tak k hospodářskému růstu země – růstu, který je nezbytný k tomu, aby se postižená země vymanila z cyklu násilí. Katastrofální dopady války na ekonomický růst tak udržují nejchudší národy v trvalé bídě.