Násilí bez násilí

Během běžného dne komunikujeme s mnoha různými lidmi – mluvíme s našimi blízkými, kolegy a dalšími. Mnoho rozhovorů však bohužel končí špatně: často z nich vznikají zbytečné konflikty a my odcházíme s pocitem přehlížení nebo zoufalství. Tak to být nemusí – a právě vyhýbání se takovým situacím je to, s čím vám mohou tyto úryvky pomoci.

Ponořte se do konceptu nenásilné komunikace a naučte se, jak jej můžete uplatňovat ve svém každodenním životě, abyste své vztahy udrželi a možná i zlepšili. V tomto shrnutí se dozvíte, jak nejlépe reagovat, když vám někdo řekne: „Jsi nejsebečtější člověk, jakého jsem kdy potkal“, proč byste měli oddělovat svá pozorování od svých hodnocení a proč byste neměli automaticky obviňovat partnera z toho, že nechává po bytě špinavé ponožky.

V jakékoli společnosti je komunikace základním stavebním kamenem každodenního života. Pokud chceme ve společnosti dobře fungovat, musíme se naučit komunikovat s ostatními efektivně. Často však používáme jazyk, který tok komunikace přerušuje, a co je ještě horší – škodí nám i člověku, se kterým mluvíme.

Takzvaná odcizující komunikace nastává tehdy, když naše slova stavějí zdi místo toho, aby budovala mosty. Například když přítele označíme za sobce jen proto, že si vzal poslední kousek dortu, jde o hodnotící výrok, který v něm pravděpodobně vyvolá obrannou reakci. Jednoduchá otázka po jeho motivaci by přitom mohla otevřít cestu k řešení.

Tento typ jazyka nás navíc odcizuje od našeho soucitného já, a tím nás činí násilnějšími – jak na úrovni jednotlivců, tak celé společnosti. Vztah mezi jazykem a násilím zkoumal například O. J. Harvey, profesor psychologie na Coloradské univerzitě. Analyzoval náhodné úryvky světové literatury z různých zemí a hledal v nich slova, která lidi hodnotí jako „dobré“ či „špatné“. Zjistil, že země, v jejichž literatuře se takových hodnotících výrazů vyskytuje více, vykazují také vyšší míru násilných incidentů. Harvey dospěl k závěru, že kultury, které lidi nálepkují jako „dobré“ nebo „špatné“, posilují představu, že „špatní“ jedinci si zaslouží trest – a to přispívá k násilí.

Odcizující komunikace se však neomezuje jen na slova „dobrý“ a „špatný“. Ve skutečnosti zahrnuje celou škálu jazykových prostředků, které mezi lidmi vytvářejí propasti. Jedním z nich jsou moralistické soudy. Ty – obvykle ve formě urážek, kritiky a nálepek – naznačují, že člověk, který se chová jinak, než odpovídá vašemu hodnotovému systému, se chová „špatně“.

Představte si například dceru, která chce odejít z domova. Rodiče jsou přesvědčeni, že na to není připravená a že se vystavuje nebezpečí. Místo aby se jí pokusili soucitně porozumět a vysvětlili jí své obavy, označí ji za „sobce“. Kdyby se vyhnuli nálepce „sobec“ a místo toho si udělali čas na pojmenování vlastních potřeb i potřeb své dcery, mohli by o celé věci vést soucitný rozhovor. Možná by zjistili, že je ve skutečnosti nejvíc trápí to, jak moc jim bude dcera chybět.

Použitím soucitného jazyka mohou své rozdíly překlenout, místo aby se navzájem odcizovali. A to je teprve začátek – následující úryvky vám ukážou, jak začít komunikovat se soucitem.

Vyjadřovat emoce nikdy není snadné, zvlášť když jde o emoce nepříjemné či bolestné. Existuje však účinná metoda, která nám v tom může pomoci. Říká se jí nenásilná komunikace (Nonviolent Communication, NVC) – způsob komunikace, který nám umožňuje navázat hluboké spojení jak s ostatními, tak se sebou samými.

Termín „nenásilí“ je inspirován Mahátmou Gándhím, vůdcem indického hnutí za nezávislost, a odkazuje k přirozenému stavu našeho srdce: stavu bez násilí, naplněnému soucitem. „Komunikace“ se pak týká toho, jakým způsobem v NVC používáme jazyk a jak tím utváříme vztah k sobě i k druhým.

Tyto dva prvky dohromady vytvářejí komunikační přístup, který nás vede k větší všímavosti vůči slovům, jež používáme, i vůči tomu, jak nasloucháme ostatním. Jednou z hlavních předností NVC je, že nám pomáhá jasně vyjadřovat naše pocity. Dělá to tak, že nás vede k objektivnímu pozorování, k pojmenování našich potřeb a k soucitné komunikaci.

Představte si například, že máte nepořádného syna Jima. Už potřetí dnes nechal své hračky rozházené po podlaze v obýváku. Místo abyste na něj okamžitě vyjeli, ať to okamžitě uklidí, začněte tím, že si situaci prostě všimnete a popíšete ji. Pak se zkuste zastavit a vnímat, jak se při tom cítíte: bojíte se o Jimovu bezpečnost? Nebo jste naštvaní, že se musíte pořád dokola opakovat?

Po chvíli sebereflexe si možná uvědomíte, že jste frustrovaní a podráždění. Dalším krokem je identifikovat potřeby, které za těmito pocity stojí. Možná je pro vás důležité, aby byl společný prostor v bytě v pořádku a bezpečný.

Než ale něco řeknete, zamyslete se nad tím, jak můžete druhého požádat tak, aby vám vyšel vstříc, aniž byste mu ublížili nebo ho zahanbili. Až budete připraveni, formulujte upřímnou, jasnou a soucitnou žádost: „Jime, když vidím tvoje hračky v obýváku, cítím frustraci, protože potřebuji, aby místnosti, které spolu sdílíme, byly víc uklizené. Byl bys ochoten po sobě hračky vždy přenést do svého pokoje, jakmile si dohrajíš?“

Teď se podívejme blíž na to, jak v přístupu NVC pracujeme s pozorováním.