Námořní moc

Když se díváme na oceán, je snadné oněmět úžasem nad neuvěřitelnou silou přírody. V průběhu lidských dějin však oceány sehrály také klíčovou roli v politické moci po celém světě – a hrají ji dodnes. V tomto shrnutí se seznámíte s podobami „sedmi moří“ a s tím, jak formovaly osudy národů: od prvních mořeplavců, kteří se vydali na otevřené vody, až po dnešní nejvážnější potenciální námořní konflikty a přetrvávající geopolitické napětí. Zjistíte mimo jiné, jak velkou část Tichého oceánu prozkoumal na konci 18. století slavný kapitán Cook, jak tání arktického permafrostu otevírá nové námořní trasy a proč jsou nadměrný rybolov a průmyslové vypouštění odpadů naléhavými krizemi, které musíme začít řešit okamžitě.

Co do rozlohy nemá Tichý oceán konkurenci. Ať už tomu věříte nebo ne, i kdybyste spojili všechny pevniny na planetě, stále by byly menší než 64 milionů čtverečních mil, které pokrývá hladina Tichého oceánu. Je tak obrovský, že teprve v 16. století začali evropští mořeplavci postupně odhalovat tajemství, jež se skrývala za západními břehy Ameriky.

Nebojácný portugalský mořeplavec Ferdinand Magellan byl prvním Evropanem, který dosáhl vzdálených tichomořských ostrovů Guam, Filipíny a Cebu. Právě na posledně jmenovaném ostrově byl Magellan zabit místními obyvateli poté, co se neprozřetelně vměšoval do jejich vnitřních záležitostí.

Za vůbec nejuznávanějšího mořeplavce Tichého oceánu je však považován James Cook, kapitán britského královského námořnictva. V 70. letech 18. století podnikl sérii plaveb, při nichž zmapoval dosud neznámé oblasti, včetně klíčových přístavů na místech, jako jsou Havaj, Tahiti, západní Kanada, Velikonoční ostrov a části Nového Zélandu.

Spojené státy výrazně zvýšily svůj zájem o Tichý oceán po zlaté horečce v polovině 19. století. V té době se lidé z celých Spojených států hrnuli na zlatonosné svahy západního pobřeží právě ve chvíli, kdy se začaly prosazovat lodě na uhlí. Ty potřebovaly zásobovací stanice pro dlouhé cesty přes Tichý oceán – a přesně takovou roli začala plnit Havaj, která byla v roce 1898 anektována Spojenými státy. Dodnes havajské ostrovy slouží Spojeným státům jako spolehlivá brána do Tichého oceánu.

Ještě spornější územní dohodu uzavřely Spojené státy v roce 1867, kdy ministr zahraničí William Seward zorganizoval koupi Aljašky od Ruska. Na rozdíl od Havaje leží toto území v mnohem chladnější části severního Pacifiku a řada kritiků tehdy tvrdila, že Seward vyhodil peníze za bezcenný kus zmrzlé tundry. Ačkoli se tehdy mluvilo o „Sewardově pošetilosti“, jak ještě uvidíme, Aljaška se později stala jedním z klíčových prvků americké ekonomiky i strategické přítomnosti v Tichém oceánu.

Pro mnoho Američanů zůstává útok na Pearl Harbor na konci roku 1941 jedinečným a určujícím okamžikem. Šlo o zdrcující překvapivý nálet na americkou vojenskou základnu, jaký se předtím ani potom neopakoval, a učinil z druhé světové války konflikt, který Spojené státy již nemohly přehlížet.

Američané pak strávili roky bojem proti japonským silám v Tichém oceánu – na obrovském námořním bojišti, jehož rozloha odpovídala vzdálenosti od Lamanšského průlivu až po Perský záliv. Při bližším pohledu na historii japonské vojenské strategie však vidíme, že použití překvapivého útoku nebylo ničím novým.

Padesát let před Pearl Harborem zahájilo Japonsko nečekaný útok na čínský konvoj, který převážel posily pro jednotky v Koreji. Následovaly měsíce bojů a Japonsko nakonec znovu potvrdilo svůj nárok na Koreu i na řadu dalších tichomořských ostrovů. V roce 1904 pak ruské impérium zpochybnilo japonské expanzivní plány, což vedlo k rusko-japonské válce. Rusko nakonec přišlo o své baltské i pacifické flotily a o přístav Port Arthur – důležitý vstupní bod do Tichého oceánu v severovýchodní Asii.

Všechny tyto konflikty však blednou ve srovnání s epickým rozsahem tichomořského bojiště druhé světové války. Trvalo roky vyčerpávajících bitev, než se americkým silám podařilo postupovat z ostrova na ostrov a postupně vytlačovat dobře zakopané japonské jednotky.

Po druhé světové válce si Spojené státy udržely v Tichém oceánu aktivní přítomnost a během korejské i vietnamské války zasahovaly, aby chránily své geopolitické zájmy v regionu. Dnes se však rýsuje nová výzva: řada tichomořských zemí výrazně zvyšuje své zbrojní rozpočty a region se nebezpečně přibližuje možnosti války. Mezi lety 2013 a 2015 zvýšila Čína své vojenské výdaje o 26 procent, zatímco Severní Korea svůj rozpočet dokonce zdvojnásobila. Ve stejném období však výdaje na obranu ve Spojených státech a Evropské unii naopak klesly.

Bylo by nerozumné dále vyhrocovat napětí v už tak neklidném regionu, zároveň však Spojené státy nemohou v situaci tak vysokého rizika konfliktu bezhlavě snižovat svůj obranný rozpočet.