Náklonnost

Představte si, že potkáte svou spřízněnou duši, muže nebo ženu svých snů – a oni jsou natolik tvrdohlaví, že odmítají uznat prostý fakt, že jste stvořeni jeden pro druhého. Frustrující, že? Je nesnesitelně bolestivé a trapné být odmítnut někým, do koho jste tak hluboce zamilovaní. A je pravděpodobné, že jste to už zažili.

Podle jednoho průzkumu bylo 93 procent z nás někdy v životě odmítnuto osobou, do níž jsme byli zamilovaní. Ne všichni však kvůli odmítnutí ztrácíme pocit vlastní hodnoty a jen málokdo z nás se jako reakci uchýlí k pronásledování.

Co je tedy zvláštního na těch, kteří na odmítnutí reagují tak extrémním způsobem? To je jen jedna z mnoha otázek, na které tato kniha odpovídá.

Dozvíte se také, proč může „nemoc z lásky“ zlepšit vaši uměleckou tvorbu; v čem je zamilovanost podobná užívání kokainu; a zda se muži a ženy skutečně liší, pokud jde o romantickou posedlost.

V otázce rovnosti pohlaví jsme ušli dlouhou cestu: ženy dnes čelí mnohem menším překážkám než v minulých desetiletích a mohou se stát prezidentkami, astronautkami či generálními ředitelkami. Přesto se zdá, že stále nemají stejnou svobodu usilovat o neopětovanou lásku.

Společnost je mnohem spokojenější s představou, že ženy jsou objektem touhy a tedy cílem, zatímco role aktivního „pronásledovatele“ připadá mužům. Tradiční mužská role je ostatně úzce spojena s vášnivým, někdy až agresivním dobýváním neopětované lásky. Stačí si vzpomenout na nesčetné příběhy romantických rytířů, kteří riskují život, aby získali srdce princezny.

Když se však podobně chová žena, společnost ji často vnímá jako neurotickou a ubohou. Je považováno za ostudné, pokud žena není žádoucí pro muže, kterého miluje – a kdyby navíc neochvějně usilovala o jeho přízeň a snažila se vzbudit jeho touhu, setkala by se s ještě větším opovržením.

Proč společnost tento dvojí metr přijímá? Někteří se domnívají, že jde o důsledek údajně „plýtvavé“ biologické povahy ženy, která by investovala své omezené roky plodnosti do pronásledování někoho, s kým možná nikdy nebude mít děti.

V reálném životě tedy neopětovaná láska – alespoň v případě žen – příliš nefunguje. Zato je vděčným námětem příběhů. Neopětovaná láska totiž působí mnohem romantičtěji než láska opětovaná. Například staroegyptský hieroglyf pro lásku lze přeložit jako „dlouhé toužení“ – a možná v hloubi duše stále věříme, že pravá láska vyžaduje hlubokou investici energie a úsilí.

Zajímavé je, že zatímco ženy toužící po lhostejných milencích jsou v běžném životě odsuzovány, příběhy o nich máme rádi. Vezměte si třeba romány Jane Austenové, které se často točí kolem hrdinky toužící po muži, jenž její lásku zpočátku neopětuje. Rozdíl je v tom, že v knihách příběh končí ve chvíli, kdy je láska konečně opětována.

Výraz „šíleně zamilovaný“ jste už jistě slyšeli – ale věděli jste, že lékaři v minulosti skutečně diagnostikovali a léčili romantickou posedlost jako duševní nemoc? Je to tak.

V průběhu dějin najdeme případy šlechticů, u nichž byla diagnostikována „láska“ – takzvaná amor heroes, hrdinská láska. Tito muži trpěli například vtíravými myšlenkami a ztrátou chuti k jídlu a taková diagnóza byla považována za čestnou.

Ve třináctém století se však začaly objevovat stejné příznaky i u žen – a téměř přes noc se tento stav změnil v hanebné znamení slabosti či morální zkaženosti. Tento náhlý obrat lze pravděpodobně vysvětlit posedlostí západní kultury a náboženství kontrolovat ženskou sexualitu a touhy.

Romantická posedlost ovšem ve třináctém století neskončila. V roce 1979 zavedla psycholožka Dorothy Tennov moderní označení limerence. Tento stav popisuje situaci, kdy člověk – bez ohledu na to, zda je jeho láska opětována – zůstává na druhé osobě zcela závislý a neustále touží po její náklonnosti. Limerence se někdy popisuje také jako obsedantně‑kompulzivní porucha vztahu.

Proč ale lidé posedle touží po těch, kteří jim nevěnují ani minutu? Biologická antropoložka Helen Fisherová zjistila, že láska aktivuje stejná mozková centra odměny jako kokain, což vyvolává euforii a příval energie. A stejně jako v případě kokainu je tento pocit vysoce návykový – lidé pak po objektu své lásky touží stále víc.

Při hlubším pohledu na romantickou posedlost se však ukazuje, že je často jen prostředkem k jinému cíli. Profesory William Cupach a Brian Spitzberg označují tento jev jako „propojení cílů“. Podle jejich teorie sledujeme cíle nižšího řádu – například získat náklonnost konkrétní osoby – proto, že nám mají pomoci dosáhnout cílů vyššího řádu, jako je pocit, že jsme milovaní, zmírnění osamělosti nebo nalezení vlastní hodnoty.

Pokud se tedy žena vzdá své neopětované lásky, může mít pocit, že se zároveň vzdává i svých větších životních cílů.