Náhodný kreativec

Nemusíte pracovat v kreativním oboru, abyste byli kreativní. Kreativita je přirozenou součástí života každého z nás – ať už jste světově proslulá rocková hvězda, nebo někdo, kdo si v neděli odpoledne jen rád maluje akvarely. Objevování vlastní kreativity může být nesmírně uspokojivé.

Tlak v různých oblastech života – zejména v práci – však může výrazně ztěžovat její udržení. Tyto úryvky vám pomohou těmto tlakům čelit a uvolnit váš kreativní potenciál. Dozvíte se, jak zařídit, abyste nikdy neměli „nouzi o nápady“. Zjistíte také, jak ukázat svému šéfovi, že jste pro firmu skutečným přínosem, proč vám „čerstvost“ prospívá v kreativitě a jak se rčení „jsi to, co jíš“ promítá do kreativního kontextu.

Kreativita je vysoce ceněná dovednost. A co víc – v čím dál větším počtu profesí se stává naprostou nezbytností. Na rozdíl od tradičních pracovních dovedností však kreativita kolísá, a to může zaměstnancům výrazně ztěžovat plnění očekávání zaměstnavatelů, pokud jde o pravidelné dodávání kreativních výstupů.

Chceme‑li svému šéfovi dokázat, že jsme cenným kreativním přínosem, musíme být produktivní, výjimeční a zároveň zdraví. Většina z nás ale v alespoň jedné z těchto oblastí zaostává – a kvůli tomu trpí naše práce i pověst.

Možná jste produktivní a brilantní, ale máte nezdravý přístup k práci, který vás vystavuje riziku vyhoření a přetížení. Nebo jste brilantní a v dobré kondici, ale nejste dostatečně produktivní, takže s vámi nikdo nechce spolupracovat, protože neplníte termíny. A nebo jste zdraví a produktivní, ale chybí vám špičková kvalita – a tím se vystavujete riziku ztráty zaměstnání, protože nedostatek kvality ve výstupech je neomluvitelný.

Dalším tlakem moderního pracovního prostředí je požadavek, aby byli zaměstnanci neustále kreativní a inovativní, a přitom zároveň stíhali všechny termíny. To ukazuje, že většina firem se mnohem víc zajímá o výsledky než o kreativní proces jednotlivých lidí.

Například jedna klientka autora, která byla posedlá tím, zda její práci schválí nadřízení, se dostala do situace, kdy začala ignorovat vlastní kreativní impulzy a raději se držela bezpečné, předvídatelné cesty. Jeden generální ředitel autorovi řekl, že tuto taktiku nazývá „hraní na jistotu pro jedničky“ – podobně jako v baseballu je bezpečnější snažit se jen o malé postupy po metách, než riskovat vyautování při pokusu o velký homerun.

Firmy se navíc často soustředí spíš na předvídatelné výsledky než na vytváření prostoru pro nepravidelné vlny kreativity, což má negativní dopad na inovativní myšlení. Jeden přítel autora například říká, že kreativci v jeho firmě označují klíčové rozhodovatele za „upíry“, protože „vysají z místnosti všechen život“.

Je tedy vidět, že očekávání manažerů jsou často v přímém rozporu s tím, co zaměstnanci potřebují pro rozvoj vlastní kreativity.

Často si ani neuvědomujeme, že je náš kreativní proces ohrožen. Pokud se však naučíme rozpoznávat varovné signály, budeme mnohem lépe připraveni bránit se třem „zabijákům“ kreativity, kteří se nám nenápadně snaží vplížit do života.

Prvním takovým zabijákem je disonance. Vzniká obvykle tehdy, když účel firmy – její „proč“ – není v souladu s tím, co skutečně dělá – jejím „co“.

Příklad disonance: autor jednou spolupracoval s designérskou agenturou, v níž kreativní ředitelé nedokázali designérům jasně předat očekávání klienta. Místo podrobného zadání, které by vysvětlilo koncepty a záměry stojící za klientovými požadavky, dostávali designéři jen vágní, povrchní instrukce. Výsledkem byla nekvalitní práce. Když za konkrétním „co“ nestojí žádné srozumitelné „proč“, vede to téměř vždy ke zmatku a nedorozumění.

Druhým zabijákem je strach, který se objevuje ve chvíli, kdy si začneme představovat možné – často katastrofické – důsledky nějakého nápadu.

Dobře to ilustruje jeden experiment. Nejprve byli lidé požádáni, aby si představili, že kráčejí po prkně dlouhém šest metrů položeném na podlaze. Většina z nich byla přesvědčena, že by to zvládla, aniž by spadla. Poté si měli představit, že jdou po stejném prkně, ale tentokrát zavěšeném mezi dvěma budovami ve výšce třiceti metrů nad zemí – a většina z nich už nevěřila, že by to dokázala. Jakmile se potenciální výsledek stal děsivým, lidé si mnohem méně věřili. Podobně mnoho lidí odradí od zahájení kreativního projektu právě strach z toho, co by se mohlo stát.

Třetím a posledním zabijákem je eskalace očekávání – tedy jejich neustálé zvyšování, které kreativitu často přímo dusí. Když se příliš soustředíte na výsledek, snadno přehlédnete jiné možnosti. Čím vyšší očekávání máte, tím víc vás pohltí snaha je naplnit, a všechno ostatní jde stranou.