Na slovech záleží

Slova, která používáme, utvářejí naše vztahy s ostatními i sami se sebou. Mohou budovat důvěru a vyjadřovat upřímnost, ocenění a zdvořilost, ale také zasévat semínka nesouladu. Někdy, když mluvíme s partnery, rodinou, kolegy nebo přáteli, volíme slova, která druhé zraňují. Nemusíme mít v úmyslu být zlí, ale způsob, jakým se vyjadřujeme, může vyvolávat rozhořčení a křivdu.

Jak tedy můžeme komunikovat upřímně, aniž bychom zraňovali city ostatních? Odpověď nabízí nenásilná komunikace, zkráceně NVC. V tomto shrnutí se dozvíte, co nenásilná komunikace obnáší, jak ji můžete v praxi používat a jak může pozitivně ovlivnit vaše vztahy. Také zjistíte, jak říct spolubydlícímu, aby umyl nádobí; proč mohou být prosby podobné darům; a jak nejlépe mluvit sami se sebou.

Lidé rádi mluví a řeč je jedním ze základních prvků našeho každodenního života. I když mluvíme téměř neustále, tento zdánlivě jednoduchý čin má hluboký dopad na naši pohodu i na svět kolem nás.

To, jak mluvíme, odráží, jak vnímáme sami sebe a jaké máme názory na ostatní. Pokud si například říkáte, že jste dobrý člověk, začnete se chovat tak, jak si představujete, že se „dobrý“ člověk chová – a ostatní vás tak začnou vnímat. Tím se posiluje vaše sebeúcta.

Způsob, jakým mluvíme, také ovlivňuje průběh našich rozhovorů. Představte si, že se vracíte domů z práce a zjistíte, že váš spolubydlící nechal kuchyň plnou špinavého nádobí. V takové situaci se můžete cítit frustrovaní a chcete mu to dát najevo. Místo abyste klidně vyjádřili své pocity, vyhrknete: „Jsi tak nepořádný, vůbec ti na bytě nezáleží!“ Taková reakce vašeho spolubydlícího pravděpodobně jen rozčílí; místo jasné komunikace o problému skončíte oba naštvaní a v hádce.

Jak tedy podobné situace řešit tak, abyste podpořili svou pohodu i pohodu druhého člověka? Tím, že začnete používat vhodný způsob vyjadřování – jazyk, který je pravdivý, ale neubližuje. Tento typ řeči doporučují i buddhistické texty, například Jóga sútry. Popisují jej jako uplatňování zásady „satja“, tedy pravdivosti, a zásady „ahimsa“, tedy neubližování.

Správná řeč je způsob vyjadřování, který se snaží brát v úvahu potřeby všech zúčastněných. Abychom toho dosáhli, měla by naše slova odrážet skutečný stav nás samých i světa a zároveň se vyhýbat ubližování druhým. To se však snáze řekne, než udělá. Abychom dokázali správnou řeč používat, potřebujeme další nástroj: nenásilnou komunikaci (NVC). V následujících kapitolách se o ní dozvíte víc – včetně lepšího způsobu, jak vyjádřit svou frustraci spolubydlícímu.

Už víte, že správná řeč je způsob, jak komunikovat pravdivě, aniž bychom druhým ubližovali, a že nenásilná komunikace je nástroj, který nám s tím pomáhá. Dalším krokem je převést tyto principy do praxe.

Nenásilnou komunikaci vyvinul v 60. letech 20. století americký psycholog Marshall Rosenberg. Jeho záměrem bylo pomoci lidem řešit konflikty a rozdíly mírovou cestou.

Prvními dvěma prvky nenásilné komunikace jsou pozorování a pocity. Pozorování je prosté konstatování faktů, například: „Na kuchyňské lince je špinavé nádobí.“ Klíčové je, že pozorování neobsahuje hodnocení. Říct „kuchyň je nepořádek“ už je posouzení, nikoli pozorování, protože to, co je „nepořádek“, je do značné míry subjektivní.

Pocity jsou naopak signály, které nám podvědomí posílá, aby nám dalo najevo, zda jsou naše potřeby naplněny. Když se cítíte smutní a osamělí, ve skutečnosti vnímáte, že některé vaše potřeby nejsou uspokojeny. Můžete se cítit šťastní, zranění, podráždění, spokojení – nebo prožívat celou řadu dalších emocí.

Kombinací pozorování a pocitů můžete pravdivě a nenásilně vyjádřit, co se děje, například: „Když vidím nádobí na kuchyňské lince, cítím frustraci.“

Dalším krokem v nenásilné komunikaci je vyjádření potřeb a formulování prosby. Potřeby jsou věci jako jídlo, bezpečí, blízkost nebo tvůrčí vyjádření – zkrátka aspekty života, které potřebujeme, abychom byli spokojení. V našem příkladu je vaší potřebou pořádek a čistota v domácnosti. Ve skutečnosti vše, co děláme, nějakým způsobem slouží našim potřebám, a proto upřímná komunikace stojí právě na jejich pojmenování.

Nakonec je důležité formulovat konkrétní prosbu. Aby byla nenásilná, měla by se týkat přítomnosti nebo blízké budoucnosti a měla by být reálně splnitelná. Můžete se například zeptat: „Byl bys ochoten mě teď pět minut poslouchat?“

Když všechny uvedené prvky spojíte, můžete říct například: „Když vidím nádobí na kuchyňské lince, cítím frustraci, protože moje potřeba pořádku a čistoty není naplněná. Byl bys ochoten umýt nádobí během příštích třiceti minut?“

To je základní schéma nenásilné komunikace. Existuje však několik způsobů, jak tuto strategii ještě vylepšit – těm se budeme věnovat v následující kapitole.